Čínské firmy si potrpí na to, jak působí na své budoucí partnery,“ říká Tomáš Hülle

Čína a čínští investoři se ve vztahu k České republice skloňují stále častěji. Příkladem může být Šanghajská společnost CEFC, která v tuzemsku letos získala 60procentní podíl ve fotbalovém klubu Slavia Praha nebo část akcií letecké společnosti Travel Service. Hlavním důvodem, proč společnost kupuje česká aktiva, je podle prezidenta fóra Czech China Entrepreneurs   Tomáše Hülleho budování pověsti.

„Čínské firmy si potrpí na to, jakým způsobem jsou viděny v očích svých budoucích a současných partnerů. Musím říct, že ty investice, které zde udělala CEFC se mi libí, ale říkám to s výhradou toho, že neznám ekonomiku za těmi investicemi. To znamená spíše z pohledu zaměření mi smysl určitě dávají,“ řekl Hülle v pravidelném pořadu Tržní okénko hlavnímu ekonomovi finanční skupiny Roklen Lukášovi Kovandovi. Hülle skrze svou organizaci pomáhá největším čínským firmám prosazovat se v České republice.

Opačným směrem, tedy prosadit českou firmu v Číně, pomáhá Hülle v případě, že se jedná o jedinečnou firmu. „Neděláme poradenství, ale opravdu se snažíme konkrétně pomoci s business casem, aby ta firma mohla úspěšně působit v Číně ne za rok ale za 5, 10, nebo 20 let,“ řekl.

Navzdory napjaté ekonomické situaci v Číně, které přihlíží celý svět, vidí Hülle stále v tamním hospodářství několik příležitostí. Podnikatelům, kteří by chtěli proniknout na čínský trh ale nedoporučuje vytyčit si jako hlavní prioritu znalost jazyka. „Ve chvíli, kdy člověk pochopí čínskou mentalitu, kulturu, prostředí, tak je schopný uspět i bez znalosti čínštiny. Co je naprosto klíčové, bez čeho člověk není schopný v Číně nikdy uspět, jsou relevantní partneři, kontakty, osoby, které s tím byznysem pomůžou,“ řekl na rádiu Zet Hülle.

Celý rozhovor si můžete poslechnout zde: http://www.zet.cz/tema/cinske-firmy-si-potrpi-na-to-jak-pusobi-na-sve-budouci-partnery-rika-tomas-hulle-6956

Advertisements

Byznys v Číně je krásný i složitý zároveň

Kdo je Tomáš Hülle?

Tomáš Hülle je prezidentem Czech China Entrepreneurs Fora a současně výkonným ředitelem ve firmě First Eastern. Dříve působil jako právní zástupce ve společnosti Co-Effort, je zakladatelem Prague Summer School on International Bussiness Transactions a přednášejícím na Institutu ekonomických studií na Karlově univerzitě. Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Tomáš se podílel na práci pro UNCITRAL v oblasti internetového obchodování a on-line řešení sporů a je rovněž členem mnoha mezinárodních profesionálních nevládních organizací. V minulosti pracoval pro přední mezinárodní právnické firmy a měl rovněž na starost obchodně právní analýzy v deníku Hospodářské noviny a týdeníku Ekonom. Tomáš byl též pozván, aby přednášel na Arizona State University a John Marshall Law School ve Spojených státech, stejně jako na mnoha dalších univerzitách v Číně, včetně Peking University a Tsinghua University. Je spoluautorem několika knih a mnoha akademických či obchodně analytických článků.

Co byste doporučil českým podnikatelům, než se vydají vstříc čínskému trhu?

Nejlepší je, když měl člověk v dřívějším věku možnost vycestovat a vytvořil si kontakty na místě. Ve chvíli, kdy již podnikáte, je určitě dobré vyzkoušet např. půlroční anabázi. To otevře dveře a v dnešní době není žádným velkým problémem řídit firmu na dálku.

Pak také najít si někoho, kdo v Číně již působí a kdo mě tam pozve. V rámci toho půlroku mi pomůže vybudovat síť kontaktů. Rozhodně nedělat návštěvu na týden. Osobně nevěřím na žádné rychle vytvořené vztahy. Nakonec, nedávné čínské investice v ČR se vytvářely historicky poměrně dlouhou dobu.

Jak najít kvalitního byznys partnera v Číně?

Osobní sympatie a potom kredibilita. V Číně strašně moc znamená představení. To, jakým způsobem to funguje, je úplně jiné. Člověk, který představuje, bere plnou odpovědnost za daný akt. Ve chvíli, kdy se seznámení nepovede, pak představení nebudou spor řešit mezi sebou, ale obrátí se na prostředníka, jenž za to ponese následky.

Co nám můžete říct o čínské komunitě v Čechách?

Vpravdě čísla neznám, nikdo to tuším nespočítal. Nicméně v rámci čínské komunity proběhlo několik pokusů o jakousi koncentraci, ale komunita je pořád rozdrobená do partikulárních skupin a jednotlivců. Důvod je poněkud záhadný, spíše komunikačního rázu. Spojitým bodem by mohla být čínská ambasáda. Obecně mají čínské ambasády často výrazný  vliv v zemích, kde působí.

 

Jak dnes vypadá zastoupení čínských firem v ČR?

Za významné investory můžeme považovat čínského výrobce televizorů Changhong, a potom Shanghaj Maling. Samozřejmě nelze nezmínit CEFC, jež si v současné době ale spíše vytváří na českém trhu postavení. Nepochybuji proto, že o ní bude slyšet ještě v dalších segmentech. A pak určitě investice od společnosti Huawei, která je podle mne i nejúspěšnější dosavadní expanzí. 

V poslední době můžeme číst celou řadu prohlášení o plánovaných vstupech čínských firem na český trh. Jestli sem nakonec vstoupí, je věc druhá. Např. Bank of China byla více méně jistá dávno před tím, než Čínu navštívil prezident Zeman. Již několik let zpět tam existovala jistá „narýsovaná“ linie, kdy bylo jasné, že hodlá vstoupit na východo a středoevropský trh, včetně Prahy.

Co se týče vstupu dalších čínských firem na český trh, tak u nich je vždy potřeba nějaký významnější důvod. Dejme tomu, pokud se bavíme o tom, že by si měli čínští giganti koupit třeba nějaký velký hotel, tak jen kvůli samotné akvizici jim to příliš smysl nedává. Musí to být něco se strategickými parametry. Můžeme se tak bavit o infrastruktuře, energetice či logistice. Což jsou naneštěstí odvětví, jež se v ČR příliš nedělají, či ne v takové velikosti, aby to bylo pro čínské firmy zajímavé. Stejně tak jsou pro Číňany velmi přitažlivé tzv. land mark projekty. Tedy něco, co se postaví, bude to obrovské a uvidí to opravdu každý. V rámci takových projektů vznikají takřka celá města a investují se minimálně stovky milionů eur.

10974751_181372822198810_3848227860548332110_o

Co můžeme čekat v rámci investic od čínských podniků do budoucna?

Číňané jsou oportunisté, řekl bych. Nedá se na to tak kvalitně odpovědět. Čína má obrovské podniky prakticky ve všech odvětvích. Čas od času nás navštíví významný představitel velké čínské firmy, jež vyhlíží strategické podniky v odvětvích, o které je zájem. Např. farmacie, chemie apod. Na druhou stranu je také nutné uvážit, zdali budou jejich současní majitelé ochotni je prodat, mít trpělivost a spolupráci vytvářet. Problém není na čínské straně, tam mám kontakty na nejseniornější osoby v největších firmách, ale naopak v nedostatku skutečně zajímavých projektů na straně české.  

Jak si vedou z vašeho pohledu české firmy v Číně?

Pokud se bavíme o mediálně známých českých firmách v Číně, tak jde v podstatě o takový velký trojlístek – PPF a Home Credit, Škoda Auto a možná ne tolik známá firma Lasvit, ale mnou o to více obdivovaná. V kategorii strojírenských firem se jedná o Vítkovice nebo výrobce tramvají Inekon.  Vedle těchto velkých firem se můžeme bavit o řadě menších firem, o kterých se neví. Nevzbudí totiž číselně takový zájem, ale dokázaly vytvořit unikátní produkt a prorazit. Např. Eyelevel, který dělá design obchodů ve velice intenzivní spolupráci s Nike, nebo třeba Adidas po celé Číně. Stejně tak nelze nezmínit firmu Linet, jež vyrábí zdravotnická lůžka.

S čím tedy české podniky při expanzi nejvíce bojují?

Možná to bude znít jako klišé, nicméně vše je o kredibilním partnerovi. Ve chvíli, kdy máte v Číně kredibilního partnera, kterému věříte, už nepotřebujete vůbec nic. Můžeme se bavit o řadě témat, jako je návrat kapitálu do ČR, založení firem, o licenčních řízeních atd. Nicméně ve chvíli, kdy máte důvěryhodného a silného partnera, tak vám pomůže všechny tyhle náležitosti snadno vyřešit. Podpoří vás svými kontakty, to je alfa a omega byznysu v Číně. Jak říkám, nic než kredibilní partner není důležitější.

Problémem může být u lokálních partnerů arogantní přístup ve vyjednávání. Například ve chvíli, kdy při vyjednávání nabídnete čínskému partnerovi do budoucna velmi nízký podíl, tak se může urazit a z jednání úplně vycouvat.

Čeští podnikatelé mají někdy poněkud zastaralý způsob obchodního vyjednávání, který se dá přirovnat k tomu ruskému – silovému. Snaha přetlačit partnera je v Číně spíše kontraproduktivní. Číňané jsou extrémně o vztazích, o tom jak se při jednání s protistranou cítí. Tzn., několik prvních schůzek se vlastně jedná jen o tom, o čem se bude jednat. Jakmile jedna ze stran začne hned na začátku tlačit svou agendu, tak to často nemá valný úspěch.

Nová (mladší) generace českých podnikatelů má blíže k americkému otevřenému podnikatelskému jednání.  Tzn. keep smiling metoda, kreativní, flexibilní. Tam opět hrozí riziko „otevření se“ příliš brzy a nesprávné interpretace vlažného zájmu, kdy mohou jednání utnout příliš brzo s pocitem frustrace.

V Číně je krásné a zároveň pro řadu podnikatelů složité „dělat byznys“, jelikož se obchodní jednání vedou během večeří, jež trvají až 5 hodin. Za takovou dobu se těžko člověku daří upravovat způsob jednání dle potřeby po celou dobu večeře a při notné dávce alkoholu. Díky tomu dokážou čínští partneři krásně odhadnout osobnost toho druhého a v případě, že se necítí komfortně, ze vztahu vystoupí.  

 

Dočetl jsem se, že se angažujete v rámci fóra Czech China Entrepreneurs. V čem může být tento projekt nápomocný pro české podnikatele? Může být například zdrojem informací?

Já bych řekl, že tento projekt je ještě o krok dále. Protože poradců a konzultantů o Číně je ve skutečnosti celá řada. Nakolik s  takovými informacemi dokážou čeští podnikatelé naložit, je věc druhá. Czech China Entrepreneurs fórum budujeme jako platformu lidí, kteří se osobně znají, a já jsem schopen se podepsat pod jejich kredibilitu. A tento projekt nespočívá v tom, že jim poradíme, ale skutečně pomůžeme s konkrétním projektem. Ve chvíli, kdy jste kupříkladu firma, jež vyrábí řekněme autodílny, a požádáte o pomoc, my projdeme databázi kontaktů a napřímo Vás spojíme s vhodným partnerem. Zajistíme návštěvu a setkání v Číně. Až na základě toho se pak daná firma rozhodne, zda do projektu vstoupí či nikoliv. Zásadní pro mne ale je dokázat si přiznat, když nejsem schopen něco splnit, a říci takovému partnerovi, že to skutečně neumím. Není podle mne nic horšího než nenaplněné sliby.

Stejně tak ve chvíli, kdy na naše pozvání přicestují významní čínští činitelé do Čech, hledáme vzájemnou synergii mezi jimi a českými partnery a snažíme se je představit jenom tam, kde to dává smysl.

Jaké jsou nejzajímavější projekty, které jste v rámci fóra podpořili?

Bohužel jsem v této otázce vázán mlčenlivostí, nicméně obecně můžu říci, že se jedná o dvě kategorie firem. V první řadě pokročilé startupy (10–50 lidí), až po segment největších firem v Česku.

Jak jste vlastně na myšlenku Czech China Entrepreneurs fóra vlastně přišel?

Nedávno jsem seděl s jedním ze svých nejsilnějších čínských kontaktů, jenž mi v Číně velmi pomáhá. A právě společně jsme došli k závěru, že bychom měli pro naše aktivity vytvořit nějakou platformu. Poté mi zabralo přibližně tři čtvrtě roku vše nastartovat tak, aby tam byli partneři a firmy, jednoduše vše potřebné, aby spuštění v únoru 2015 proběhlo úspěšně.  A od té doby fungujeme pro veřejnost a uspořádali jsme již několik eventů.

12087136_181372782198814_7747970223105923713_o.png

Jakého osobního úspěchu v rámci byznysu s Čínou si osobně nejvíc ceníte?

Největším úspěchem byla určitě Prague Summer School, což je v rámci regionu největší akademický projekt společně s Institutem ekonomických studií Karlovy univerzity, kdy nám sem každý rok přijede zhruba 60 studentů z Číny, kteří zde stráví dva měsíce. Studují zde pod dohledem lídrů lokálního byznysu, v podstatě tam nemáme žádné profesory. První tři týdny se tak učí zjednodušeně, jak se dělá byznys, a další čtyři až pět týdnů absolvují stáže v českých firmách. Tento projekt byl natolik úspěšný, že poptávka několikanásobně převyšuje nabídku. Dokážu si představit, že teoreticky by se daly čínských studentů vozit řádově až tisíce.

Autorem článku je Jakub Skála. Rozhovor Tomáš Hülle poskytnul pro časopis MontyRich

Čeští podnikatelé v Číně jsou naivní

Pro české firmy může být Čína novou obchodní šancí, příležitost ale opomíjejí.

Čína je nesmírně komplikovaná země. Jakmile jí však někdo věnuje dostatečné úsilí, veškeré náklady se mohou velice rychle vrátit. Jen kdyby dokázaly české firmy a jednotlivci mající zde své plány pochopit, že skutečně není možné aplikovat tolik v Česku populární „ruský způsob“ podnikání. Po návratu z několikaletého působení v Číně do Prahy jsem se vyděsil, jakým způsobem české firmy o čínském trhu uvažují.

Nejenom čínský trh, ale současně i projekty z něj generované přitom nabízejí obrovský potenciál. To by se mu ale museli věnovat lidé s citem pro čínský způsob jednání, který se však nedá nikdy naučit z Evropy, ale je třeba si jej opakovaně prožít. V nejlepším případě ještě mimo území Šanghaje a Pekingu.

Vedle politických témat a ochrany životního prostředí je aktuálně jedním z nejzásadnějších předmětů zájmu v Číně nová strategie Hedvábné stezky. Tedy téma, na které jsem mezi českými podnikateli prakticky nenarazil. Její severní cesta má vést přímo skrze území České republiky a končit v Rotterdamu (střední potom v Paříži).

Sféry vlivu

V následujících letech mají vzniknout celkem tři základní cesty čínského ekonomického vlivu pokrývající téměř většinu Asie a vedoucí směrem do Evropy, obdobně jako tomu bylo v případě původní Hedvábné stezky. Budovat se přitom budou silnice, mosty, továrny, logistická centra. Zkrátka prakticky všechno, co si lze představit jako základní nutnost pro úspěšné fungování podnikání v těchto státech.

Tento projekt je nesmírně zajímavý z pohledu politicko-ekonomického, ale ještě více by mohl prospět českým firmám majícím v jednotlivých zemích tradičně silné postavení při budování infrastruktury. Bylo by vynikající navázat na české kořeny v těchto státech.

Co však vidím jako zásadní překážku, je nesmírně slabá vazba mezi Českou republikou a Čínou společně s prakticky nulovou reputací Česka v Číně. Ve všech státech kolem Hedvábné stezky to totiž budou téměř s jistotou právě čínské firmy, které budou jednotlivé zakázky realizovat. Je zde alespoň krásně vidět, jak se dá také dělat takzvaná ekonomická diplomacie, o které v současnosti české politické špičky spíše pouze hovoří.

Podlézání a respekt

Každý stále mluví o tom, jak je třeba znát jazyk či mít trpělivost. Přitom v tom klíčové problémy nejsou, a navíc ani tyto požadavky většina podnikatelů nesplňuje. Trpělivost je asi nejzásadnější lekcí, kterou během svého působení v Číně dostávám. Je ale nutně kombinovaná s respektem a pokorou.

Přitom je třeba si uvědomit, že respektem nemyslím v Česku tolik populární podlézání na všech úrovních. O tom respekt není. Respekt spočívá v touze poznat a pochopit svého partnera. Dokázat určit jeho priority a skutečně se mu věnovat.

Bylo by absurdní očekávat, že někdo začne dělat projekty bez propočítání ziskové matematiky. Zejména v Číně je ale nikdo nezačne dělat, aniž by druhému důvěřoval. Pokud by tomu bylo jinak, dříve či později z projektu čínská strana vždy vycouvá, a to ještě za podmínek, které pro ni budou výhodné.

Vždyť si stačí vzpomenout na čínskou firmu Covec a její neslavné působení v Polsku při stavbě dálnic. Po odstoupení z projektu a nutnosti hledat alternativního dodavatele nikdo příliš nenaslouchal tomu, co se vlastně stalo, a spor mířil přímo před rozhodčí soud. Je přitom paradoxní, že v Číně jsem během svého působení snad ještě nikdy neviděl neúspěšně nedostavěnou silnici.

Opomenutá příležitost

Nejsmutnější jsou podnikatelé a další účastníci dialogu s Čínou, kteří tam nikdy nežili ani nestrávili delší čas než ten nezbytně nutný. Jak si mají potom vybudovat vztah k čínským firmám a veřejným institucím? Úspěšné firmy, které zde podnikají, na trh vstupovaly dlouho a pozvolna (PPF, Lasvit, Škoda Auto/VW) a pochopily, že bez silného lokálního partnerství není možné ničeho docílit.

Bohužel však ani jedna z těchto společností pravděpodobně nového projektu nebude moci využít, jelikož se věnují naprosto odlišným odvětvím podnikání. Trochu paradoxní je, že každá z těchto firem vlastně v Číně začínala zcela odlišně a každá se ke svému „úspěchu“ dopracovala prostřednictvím odlišného byznys modelu.

Bylo by příjemné konečně poznat české podnikatele, kteří nejsou naivní. Mé zkušenosti jsou zatím primárně ve dvou extrémech – Podnikat s Čínou? Nikdy. Nebo potom Čína – vyděláme miliardy a všechny naučíme, jak se věci dělají. Souvisí to i s vládní strategií prodávat do Číny zejména české existující know-how.

Docela by mne zajímalo, co se za tímto heslem skrývá. Obecně zní jako všechny další politické fráze krásně, ale zatím se nám moc českého know-how ukázat nepodařilo.

Na Hedvábné stezce Číny se dá ale ukázat na jednu nepřímo související příležitost pro Česko. Čína má extrémně velký zájem o budování velkých projektů. Silnice, elektrárny, železnice, logistické sklady a mnoho dalších.

Jedná se nejenom o výstavbu, ale i o rozšiřování stávající sítě. Česká koncepce ve vztahu k těmto ambiciózním a strategickým projektům je ale naprostý chaos. Když se toto společné ekonomické téma z rovnice odstraní, hodně ztrácíme ve srovnání s okolními státy, které tyto projekty pro Čínu mají připravené.

Současně se nedá říci, že by měly nesrovnatelně horší infrastrukturu. Zde vidím hlavní kámen úrazu v tom, proč všechny velké čínské delegace jezdí zpět s nepořízenou. Přitom přínos pro Česko není jen v realizaci těchto projektů. Co je ale třeba připomenout, je klasická poučka každého úspěšného podnikatele: obchodovat se dá jen s tím, co druhý chce a potřebuje. Klíčem je tak jen najít tyto společné body a následně jde již vše samo.

Článek napsal Tomáš Hülle pro Euro, originál je k dispozici zde.

Elitní advokáti v Česku porušují zákon

Udělal jsem si průzkum mezi nejlepšími čtyřiceti advokátními kancelářemi v Česku (subjektivní žebříček). V tomto žebříčku jsem se podíval, jak advokátní kanceláře dodržují povinnost, kterou jim ukládá zákon, ale kterou většina podnikatelů v Česku nedodržuje. Tou je ukládání účetních závěrek do obchodního rejstříku. Co se podařilo zjistit?

Téměř 70 procent kanceláří povinnost ukládat závěrky alespoň zčásti porušuje. Z toho dokonce celých 40 procent neuložilo do rejstříků v posledních čtyřech letech jedinou závěrku. Z celkového počtu čtyřiceti navíc pět elitních kanceláří funguje pouze ve formě sdružení, které nemusí závěrky ukládat, ale které jsem i tak do celkové statistiky obsáhl. Pouhých osm kanceláří svou povinnost perfektně splnilo a mají v rejstříku závěrky, a to včetně roku 2010. Všem advokátním kancelářím jsem dal možnost vyjádřit se k tomuto nedostatku, ale prakticky žádné vyjádření by neobstálo, kdyby došlo ke kontrole.

Jak je možné, že si elitní kanceláře mohou dovolit počínat v mnoha případech tak lajdácky? Často se mluví o tom, jak je významná dobrá reputace a jak snadno je možné ji v mžiku ztratit. Jak je možné, že je jediný právník, novinář bez větší snahy schopen kanceláře snadno nachytat při porušování práva? Co by se potom mohlo stát, kdyby se rozhodl hledat tyto údaje někdo jiný? Navíc nehrozí jen ztráta reputace, ale podle zákona třeba i trestní stíhání.

Aby bylo jasno, chovám ke všem těmto kancelářím velký respekt, protože jejich schopnosti jsou v některých oblastech výjimečné. Nejsou ale v tomto případě tím legendárním knězem, který všem ostatním káže pít vodu a žít asketický život, ale ve skutečnosti si užívá vína a radovánek?

Když člověk pozoruje mimořádnou opatrnost a preciznost zmíněných kanceláří při výkonu advokacie, je pro mě výsledek mého průzkumu rozčarováním. Vymlouvat se na to, že jsme v Čechách, kde každý závidí, a že kancelář nechce, aby konkurence znala její finanční situaci, mi přijde nesmírně laciné. Tato častá výmluva za rouškou oficiálních vyjádření přece nemůže omlouvat takové riziko. Že to nikdo nevidí? Dnes ne, ale co zítra?

Uznávám, je to možná maličkost a povinnost, která není podstatná ve srovnání s hromadnými zpronevěrami nebo tunelováním společností. Právě maličkosti a detaily jsou ale tím, proč jsou tito elitní právníci tak dobře placeni. Právě maličkosti, které zabrání riziku, které může společnosti potkat až za mnoho let.

Jak je ale možné, že takto excelentní právníci nevidí tyto maličkosti před vlastním prahem? Sám jen doufám, že nepřijde vichřice a neodnese jim práh i s domem.

Autorem článku je Tomáš Hülle, originál je k dispozici zde.

Důvěra v draka není tak složitá

Když jsem odlétal před šesti měsíci pracovně do Číny vyučovat právo a současně začít chápat lokální podnikatelské prostředí, tak jsem se jako každý obával obrazu vytvářeného v médiích. Komunistická země, nulová svoboda slova, korupce, chudoba, proměnlivý právní systém, absence inteligence a další. Již před touto cestou jsem měl přitom zkušenosti z mnoha dalších mimoevropských zemí. Po půl roce mohu bez zaváhání říci, že se do Číny velice rád opět vrátím.

 

Ve srovnání s dalšími má totiž má cesta daleko k neúspěchu. A to navzdory tomu, že všechno z výše jmenovaného se do určité míry potvrdilo. Co ale dokáže všechny nevýhody nekompromisně převálcovat je laskavost, energičnost a touha něco dokázat u drtivé většiny alespoň částečně anglicky mluvící části obyvatelstva. Je možné absolvovat desítky různých recepcí a vyjednávání podobně jako já, ale nikdo asi nedokáže pochopit běžnou mentalitu do momentu, kdy nenavštíví běžnou čínskou rodinu na večeři. Dokud mu někdo neřekne, jaké jsou platy a jakým způsobem lidé skutečně žijí. Nejenom tak, jak je to prezentována západními médií či čínskými (tj. čínskou vládou). Až v ten moment si dokáže člověk uvědomit, že se vlastně Česká republika posunula do role Spojených států na začátku 90. let.

Mnoho lidí určitě z celého srdce nenávidělo, když přicestoval někdo ze západu a arogantně se snažil vše bez dalšího měnit. Bez jakéhokoli pochopení pro specifičnost Česka docházelo k zavádění mezinárodních standardů a nakonec ani ty nepomohly, aby se z České republiky po 20. letech nestala z poloviny rozkradená země. Vyhne se ale stejné zkušenosti i Čína?

Když o ní hovoříme, tak je třeba neignorovat problémy. Uvědomují si je lidé, výjimečně i čínská vláda. Převládajícím pocitem je tak opatrnost. Důvěra v cizince je skutečně malá. Ono to má i díky kolonialismu a dlouhé uzavřenosti své opodstatnění. Je tak třeba každým dnem v praxi dokazovat, že to „myslíte dobře a upřímně”. Jakmile ale člověk pochopí základní pravidla a rizika, tak se jen obtížně hledají lepší přátelé jinde než právě v Číně. Osobně se o tom přesvědčuji i u svého české-čínského projektu začínajícího od léta v Česku.

Vždy je třeba ale dokázat překonat nedůvěru a prověřit druhého řadou drobných úkolů. Navíc je třeba se i dokázat pečlivě domluvit na úkolech. Jako právník v oblasti rozhodčího řízení a duševního vlastnictví jsem se přesvědčil o dvou věcech – Nikdy bych nenechal spravovat své portfólio duševního vlastnictví čínského právníkem bez zahraniční zkušenosti a současně nenechal ani čínského rozhodce rozhodovat o sporu, kde se smlouva i jen vzdáleně přibližuje západnímu modelu. Současně je třeba ale říci, že to platí i obráceně.

Čínské právo je historicky taková prazvláštní kopie amerického, německého a britského právního systému. Snaží se brát to nejlepší ze všech, ale současně dochází k jeho rozsáhlejší a podrobnější úpravě až v posledních letech. I v případě Číny tak musí platit letité a opakovaně připomínané – „Důvěřuj, ale prověřuj”. Jen potom člověk dokáže překonat obrovské kulturní, politické, ale i ekonomické či sociální odlišnosti a nebude do Číny cestovat na pouhé zdvořilostní návštěvy bez reálného přínosu do budoucnosti. Jinak se totiž může dočkat toho, že kromě jeho produktu či právního systému může dojít snadno k okopírování i jeho úspěchu.

Přitom stačí jediné – Dokázat druhým vysvětlit, proč právě kopírování není dobré ani pro ně samotné. Dokonce i obyvatelé v Číně se totiž vždy budou chovat racionálně a zachovají se tak, jak je to pro ně nejvýhodnější. Není si třeba přitom nic nalhávat, tohle je zřejmě jediná vlastnost, kterou sdílí člověk bez rozdílu původu.

Článek napsal Tomáš Hülle pro Hospodářské noviny. Originál je k nahlédnutí zde.

Rozhovor s Tomášem Hullem

Rozhovor vyšel 4.3.2015, v publikaci Právní prostor

Mgr. Tomáš Hülle je absolventem Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Během studia působil v pražské pobočce advokátní kanceláře Hogan Lovells a později Schoenherr. Poté pracoval jako vedoucí právní sekce v Hospodářských novinách a následně na té samé pozici pro týdeník Ekonom. V dnešní době přednáší na celé řadě univerzit po celém světě, vede vlastní mezinárodní letní školu a je Of Counselem přední čínské advokátní kanceláře Zhong Lun.

S Tomášem jsme si sedli na kávu hodinu před jeho odjezdem na hory, kde více než ochotně odpovídal na položené otázky.

Jaká je vlastně cesta klasického absolventa české právnické fakulty k tomu, aby přednášel na místech jako je USA nebo Čína?

Je to v podstatě velice jednoduché. Je třeba se nebát, protože budoucnost už dnes leží za našimi hranicemi. Pouze v Praze už se dnes nikdo opravdu úspěšným stát nemůže. Podívejte se na osobnosti typu Tomáše Sedláčka, tudy vede cesta.  S profesorem univerzity v Chicagu udržuji dlouhodobě přátelské vztahy. Jezdí často do České republiky a při každé jeho návštěvě zajdeme na kávu a povíme, si co je nového. Při jedné takové návštěvě jsem dostal nabídku přednášet na jeho univerzitě u příležitosti oslavy výročí Bohemian Lawyers Association of Chicago. Podobných možností jsou ale desítky a stačí se jen po nich dívat.

A co ta Čína?

Stejně jako USA i toto bylo převážně o osobních kontaktech. Do České republiky byl pozván čínský profesor za účelem několika přednášek. Bohužel, jak už to tak bývá, česká akademická obec je velice uzavřená skupina a i přes slíbené oficiální přijetí se mu nikdo pořádně nevěnoval. Nicméně, spolu jsme si opravdu dobře rozuměli, což vyústilo v to, že jsem obdržel otevřenou pozvánku do Číny, že pokud budu mít chuť, můžu kdykoliv přijet působit na jeho škole. A ta jen tak mimochodem patří mezi nejvyhlášenějších 5 škol v celé Číně, takže se nejedná o nějakou neznámou školu. Prostě nabídka, která se neodmítá. Vedle toho se na to navíc nabalilo několik dalších projektů v čínské advokacii. No a samozřejmě, ty kontakty se rozšiřují a nabalují se na sebe a v současné době vyučuji právo nebo pravidelně navštěvuji  již více než dvacet čínských škol. Navíc je na tom nejzajímavější to, že mi to umožňuje se setkávat i s vedoucími osobnostmi v byznysu, advokacii, ale i akademické a veřejné sféře v Číně.

_MG_4760-2
Tomáš Hülle, President CCEF

Když jste zvažoval, zda nabídku přijmout, co rozhodlo?

To je naprosto jednoduché, když se člověk podívá na rozvoj ekonomiky a světa, je zřejmé, kde je budoucnost. Ta už neleží v USA, Velké Británii nebo Německu, ta je v asijských trzích. A ve chvíli, kdy tam není jediný český právník a stejně tak ze střední nebo východní Evropy je jich nepatrně, je jasné, že se tím otevírá nespočet příležitostí. Navíc ti právníci, kteří tam jsou například ze Spojených států, tak bojují o své přežití, protože většinou nemají cit pro asijskou kulturu a musejí si ji dlouho pěstovat.

Co právní systém v Číně? Dá se vůbec k něčemu přirovnat nebo je to právní systém sui generis?

Tak, kdybych byl pouze právní teoretik, určitě bych ho přirovnal ke kontinentálnímu právnímu systému a konkrétně je asi nejbližší německému právu. V praxi to ovšem funguje tak, že Číňané si vyberou část právního systému, který funguje nejlépe. Takže například když právo nekalé soutěže bude dobře upraveno v Německu, převezmou ho z Německa, naopak, kdyby korporátní právo bylo v Německu špatně upraveno, klidně sáhnou po úpravě z Velké Británie, tedy z anglo-amerického právního systému.

Takže tedy kromě bot, aut a hodinek kopírují i právní systémy?

(smích) Ano, přesně tak. Ale, i když to sice zní vtipně, vezměte si, že české právo je prakticky přepsané německé a mezinárodní právo.

Setkal jste se s tolik probíraným omezováním lidských práv a svobody projevu?

V tomto ohledu je evropský pohled na Čínu poměrně jednoznačný. Můj subjektivní pocit je ale takový, že jsem nějaké porušování lidských práv nezaznamenal vůbec žádné. Nejsem naivní, abych si myslel, že k němu vůbec nedochází, ale přinejmenším, v těch místech, kam jsem se dostal, tomu tak nebylo. Svoboda projevu například na akademické půdě nijak omezena není. Jediné, s čím jsem se setkal, je to, že Číňané obecně neradi hovoří o problémových obdobích své historie, jako je například Velký skok, či kulturní revoluce nebo masakru na Náměstí Nebeského klidu v roce 1989.

Co třeba Mao Ce Tung? Je nepochybné, že tento člověk způsobil svým „vedením“ největší hladomor 20. století, drží rekord v ročním poklesu HDP, nepočítaje tisíce vražd svých politických odpůrců. Přesto na něj Číňané nedají dopustit a i v dnešní době ho například mají na všech bankovkách.

Myslím si, že toto je pozůstatek z těch 50. až 70. let. Ta stará generace, která ho zažila, si těžko bude připouštět něco jiného, než to, co jim bylo tolik let opakováno a vtloukáno do hlavy. U těch bych to asi přirovnal k běžným výrokům pana Hadamczika. Dali jsme dva góly, ale dostali jsme jich deset… nevadí… budeme řešit jen to, že jsme dali ty dva góly a těch deset v naší síti nás tolik nezajímá. Prostě, oni si to špatné vůbec nepřipouští, což se není čemu divit. Podobně to má například i Německo s II. světovou válkou a genocidou. Ta mladší generace dnešních třicátníků se dle mého snaží tuto část dějin jednoduše ignorovat  a dívat se raději do budoucnosti. Někde jsem četl, že například v pekingských muzeích není z tohoto období téměř žádný obraz.

Dá se tam domluvit anglicky resp. umíte čínsky?

S čínštinou jsem na tom špatně. Dva roky studuji, ale myslím si, že pro Evropana je nemožné se naučit čínsky na nějaké obchodní úrovni. Takže jednoduchým frázím rozumím, ale vzhledem k tomu, jak je ten jazyk jiný (úplně jiná intonace a výslovnost), i tohle beru za úspěch. Co se angličtiny týče, tak na ulici mám šanci tak 1 %, že najdu někoho, kdo bude rozumět. Na univerzitách už je to lepší, protože studenty tlačí, aby se anglicky naučili, ale je potřeba si uvědomit, že pro ně Číňany je angličtina téměř stejně těžká, jako je pro nás čínština.

Čína je bezpochyby velmoc, a jak jste sám řekl, i budoucnost. Čím to je, že českému obchodu se tam tolik nedaří?

Já si obecně myslím, že české firmy mají problém s nějakou expanzí. Dle mého je málo firem, které se nebojí si jít do Číny nebo i třeba do USA pro peníze. Ty tradiční české společnosti jsou dle mého moc konzervativní a panuje tam jistá konstantnost rozhodování, které postrádá výraznou invenci. Raději tak vyrazí již vytvořeným německým či ruským směrem. Nicméně i v případě, že se pro expanzi na asijský trh rozhodnou, nemají ještě zdaleka vyhráno. Asijská kultura je zcela odlišná. Typickým příkladem je obchodník, který přijede na 14 dní a očekává, že bude mít každý den jednu networkingovou událost a po jedné pracovní cestě začne trvalý business. Realita je taková, že to trvá daleko déle a chce to obrovskou míru trpělivosti. Musíte tam jezdit třeba 3 roky a stále se připomínat, což málokdo vydrží. Nicméně, obchodní vztahy takto navázané jsou zase o to kvalitnější, protože mohou trvat klidně i celý život. V Číně se tradičně rozhoduje podle vztahů s protistranou. Je tak zažitou praxí, že pokud Vás někdo nepředstaví, tak se nikdy nikam nedostanete a nikoho nebudete zajímat ani za situace, kdy budete přinášet nesmírně výnosný obchod.

Za Vámi je bezpochyby celá řada úspěšných projektů. Prozradíte, co plánujete do budoucna?

Mohu prozradit novinku, na které jsem se dohodl před týdnem. Sice ještě musíme doladit detaily, ale stanu se Of counselem jedné ze tří největších advokátních kanceláří v Číně Zhong Lun. Dále jsem začal učit na Institutu ekonomických studií, který dlouhodobě považuji za nejlepší českou ekonomickou školu. Těch plánů je ale samozřejmě mnohem více. Včera jsem měl první přednášku a musím říct, že je to jedna z mála škol, kde se dá vést výuka takovým tím západním stylem, kdy člověk komunikuje celou dobu se studenty a skutečně je hlavním cílem je něco naučit, nikoli jim jen předčítat vlastními slovy knihu

Takže to není monolog ke znuděným tvářím, které jsou osvíceny září z displeje mobilního telefonu?

Přesně tak, měl jsem připravenou prezentaci na 35 slidů a stačili jsme jich probrat 6. Bylo to báječné. Probíhala prostě čilá konverzace a myslím si, že toto by mohl být koncept ke vzdělávání i na právnických fakultách. Z mých 15 anglických přednášek předmětu Mezinárodního řešení sporů já sám vedu 4 a na zbytek jsem pozval nejlepší lidi z praxe, kteří působí v businessovém prostředí. I přestože se jedná většinou o seniorní partnery společností jako je PwC (pozn. red.: Sirshar Qureshi, který vede forenzní oddělení ve 28 zemích světa PwC) nebo třeba Squire Sanders (pozn. red.: Rostislav Pekař zastupující stát v historicky největší investiční arbitráži IPB), byli ochotni přijít zdarma přednášet a obětovat tedy svůj čas fakultě. A nabízí se otázka, proč už toto není na právnické fakultě UK? Tady třeba spatřuji určitý potenciál pro zlepšení, protože běžný akademik nemůže z podstaty skutečnému světu práva příliš rozumět. Je to přitom škoda, protože se mohou oba tyto světy báječně doplňovat.

Vzhledem k tomu, že mezi naše čtenáře patří i studenti, zkuste jim na závěr poradit, jakým způsobem lze dojít k úspěšné a zajímavé kariéře?

Těch cest je milion. Jediné, co mohu poradit, je nebát se příležitostí, opustit své jistoty a třeba i do určité míry zariskovat. I když musím říct, že toto se poslední dobou výrazně zlepšuje, studenti se nebojí cestovat, celá řada z nich studuje na prestižních zahraničních univerzitách. Takové ty klasické glosy jako je „tvrdá práce“ jsou jen prázdná hesla. Tvrdá práce je k ničemu, pokud není vynaložena efektivně a nesměřuje správným směrem. Hlavním úkolem pedagogů by přitom mělo být právě dokázat se správným nasměrováním pomoci a otevírat studentům dveře pro jejich kariéru.

Článek byl publikován na webu Právní prostor, jeho originál je k dipozici zde.