S Googlem přichází třetí informační revoluce. Je zásadnější než ta průmyslová, říká vizionář Gábor Bojár

Marek Hudema, Hospodářské noviny, 15. srpna 2016

Právě jsme na počátku ohromné revoluce, říká maďarský podnikatel a vizionář Gábor Bojár. “Říká se, že jsme na prahu třetí průmyslové revoluce, ale ve skutečnosti je to mnohem víc, třetí informační revoluce. A informační revoluce měly na vývoj lidstva větší vliv než průmyslová revoluce,” prohlašuje zakladatel společnosti Graphisoft, jejíž program ArchiCAD zná většina architektů na světě.

14123994_10208261017737686_304654089_o

Bojár byl nedávno v Praze jako host vzdělávacího programu Prague Summer School, který je určen zejména pro zahraniční studenty práva a obchodu.

Třetí informační revoluce

Podle Bojára k první informační revoluci došlo zhruba před 40 tisíci lety, když lidé začali mluvit. “Říká se, že lidé se stali silnějšími než jakékoliv zvíře, protože začali používat nástroje. Ale lidé začali vyrábět nástroje, protože byli schopni přenášet informace. I zvířata si vyměňují informace, dokonce spolu mluví. Ale neznám zvíře, které by bylo schopné dát jinému zvířeti tak sofistikovanou informaci, jako že když vezmeš tenhle druh kamene a uhodíš do něj určitým způsobem tímhle druhem kamene, bude ostrý, pokud do něj uděláš díru a dáš ho na dřevo, bude z něj oštěp.”


GÁBOR BOJÁR (63)

Vynálezce architektonického softwaru ArchiCAD, ve kterém se dnes navrhuje nejvíc budov na světě. Vystudoval fyziku na Univerzitě Loránda Eötvöse v Budapešti a pak pracoval v maďarském Geofyzikálním institutu. V roce 1982 založil firmu Graphisoft, která prodávala a vyvíjela program ArchiCAD. Svůj podíl v ní prodal v roce 2006 německé společnosti Nemetschek. V současné době stále působí v Graphisoftu jako předseda představenstva, ale neúčastní se každodenního řízení firmy. V roce 2010 založil v Budapešti školu Aquincum Institute of Technology, kde se snaží pomoci mladým maďarským manažerům. V Budapešti postavil sochu Steva Jobse, zakladatele firmy Apple, který je jeho vzorem. Vedení Applu pomohlo Graphisoftu v začátcích a mimo jiné právě manažeři Applu poradili Bojárovi, aby začal dělat software i pro jejich konkurenci, systém Windows.

Podle Bojára to zrychlilo vývoj člověka jako druhu. Před šesti tisíci lety následovala další informační revoluce, když se lidé naučili psát, uchovávat informace bez lidského nositele. Následovala informační exploze.


“V knihovně ve starověké Alexandrii bylo přes milion knih. Problém byl ale v tom, jak v této záplavě najít požadovanou informaci,” uvádí Bojár. “Nyní dochází ke třetí informační revoluci, týkající se vyhledávání informací a jejich organizace, činí je přístupnými.”

Přispělo k tomu rozšíření osobních počítačů, které demokratizovaly přístup k počítačům podobně jako knihtisk přístup k tištěnému slovu. “John von Neumann vynalezl architekturu počítače, která se používá dodnes, proto, aby usnadnil složité výpočty. Vynalezl ale něco většího. Podobal se Kolumbovi, který si myslel, že objevil cestu do Indie, ale našel nový kontinent,” říká Bojár.

Další vyvinuli vyhledávací stroje a programy, jako třeba Google. “Vyhledávače přinesou další revoluci a budou stále inteligentnější,” tvrdí. Je ale podle něj těžké odhadnout, jak bude tento nový svět vypadat.

Stejně jako vynálezci písma netušili, že nakonec pomohou vybudovat mnohem větší říše, než bylo možné stvořit a ovládat bez písma, informační revoluce podle něj napomáhá globalizaci a nese s sebou i některé problémy. Třeba to, že je nutné zavést globální politickou kontrolu a regulaci, protože v opačném případě budou světu dominovat globální firmy, jako je třeba právě Google, a to podle Bojára nemusí být pro společnost nutně dobré.

Úspěch Graphisoftu

Sám využil nástupu prvních osobních počítačů. V sedmdesátých letech minulého století pracoval pro maďarský Geofyzikální institut. “Udělali jsme program pro geofyziky, který fungoval na ruském sálovém počítači Minsk 32. Zjistil jsem ale, že na Západě se prodávaly programovatelné kalkulačky a že podstatná část našeho programu může pracovat i na nich. Bylo to to, co geologové v terénu potřebují,” vzpomíná. “Pochopil jsem, že vývoj jde směrem k menším počítačům.” A začal malé počítače pašovat ze Západu do tehdy ještě socialistického Maďarska. V roce 1982, když úřady povolily soukromé firmy, založil Graphisoft.

O sedm let později měl slušný podíl na trhu architektonických programů − jeho ArchiCAD fungoval na počítači McIntosh od firmy Apple. “Novináři na Západě se mě ptali, jak je to možné v komunistické zemi, kde nebyl přístup ke kapitálu, technologiím a trhu. Bylo to ale snadné, protože v oblasti technologií je boj hlavně o talenty. Maďarsko byla uzavřená země, a tak bylo možné snadno získat ty nejlepší lidi,” říká. Navíc mu pomohlo to, že Apple s ním chtěl spolupracovat. Americká firma totiž ve svých začátcích měla zájem na tom, aby ukázala, že její stroj je užitečný.

Graphisoft byl podle Bojára úspěšný, protože se snažil vštípit svým technikům respekt k běžným uživatelům, kteří dělají chyby a nemají inženýrské vzdělání.

Společnost vstoupila na burzu a v roce 2006 ji koupila německá společnost Nemetschek, která za ni zaplatila zhruba 100 milionů eur. Bojár je sice stále ve vedení firmy, ale působí už jen jako poradce, nikoliv manažer.

“V Silicon Valley jsem se naučil, že když firma dosáhne určité velikosti, zakladatel není ta nejvhodnější osoba, která by ji měla vést,” říká. “Většinou je to podnikatel se sny a je netrpělivý. A netrpělivost není ve velké firmě dobrá.”

Dnes se věnuje přednáškám a propagaci firmy. V Maďarsku má technologický park a v Budapešti založil Aquincum Institute of Technology. Školu, která je podle něj spojnicí mezi vědou a byznysem a kam jezdí studenti z prestižních amerických univerzit a zároveň tam zdarma studují mladí Maďaři.

Bojár se podle vlastních slov snaží naučit studenty to, co mu pomohlo v podnikání, a vychovat mladou generaci maďarských podnikatelů. “Úspěšní podnikatelé v důchodu v USA se snaží něco vrátit společnosti. Třeba založí nadaci. Já si myslím, že je to příliš jednoduché, lepší než peníze je dát k dispozici vědomosti,” říká. Další firmu už založit nechce, podle něj by nebyla tak úspěšná jako Graphisoft.

Originální článek naleznete na: http://archiv.ihned.cz/c1-65400590-s-googlem-prichazi-revoluce

Advertisements

Rozhovor: Arthur Ma – Klíčem je vymahatelnost

Jan Hoferek, Právní prostor, 15. srpna 2016

Jaká jsou specifika a úskalí mezinárodních arbitráží? Jsou vždy optimálním řešením sporu? Jak lépe nejlépe chránit duševní vlastnictví a jaká je čínská mentalita? O tom všem a mnohém další byla řeč s Arthurem Maem, partnerem čínské advokátní kanceláře DaHui, který se jako jeden z přednášejících představil na letošním ročníku Prague Summer School.

Arthur-Ma

Jaká je podle Vás největší výhoda mezinárodních arbitráží ve srovnání se soudním řízením?

Myslím, že páteří mezinárodní arbitráže je Newyorská úmluva z roku 1958, neboť je to jediný dokument přijatý více než 150 zeměmi, který umožňuje globální provádění arbitrážních rozhodnutí. V soudním řízení, pokud země neuzavřely bilaterální smlouvu, nemáte do značné míry možnost vymáhat soudní rozhodnutí jednoho státu v jiném státě. Princip mezinárodního veřejného práva je, že svrchovanost všech zemí je stejná. A v oblasti vymáhání soudních rozhodnutí žádná mezinárodní úmluva není.

Takže, pokud se mě zeptáte, důvod, proč se mezinárodním arbitrážím v několika posledních dekádách dařilo, je Newyorská úmluva. Vymahatelnost je to, na čem záleží.

Je toto také důvodem, proč společnosti upřednostňují mezinárodní arbitráže, nebo to lze spíše přičítat úspoře nákladů?

Liší se to případ od případu. Nemyslím si, že existuje univerzální odpověď na otázku, jestli je mezinárodní arbitráž vždy preferovaným způsobem řešení mezinárodních sporů. A jako praktikující právník musím říci, že skutečně záleží na konkrétním případu. Pro každou transakci musíte na míru vytvořit zvláštní mechanismus řešení sporů.

Co se nákladů týče, musím upřímně říci, že se domnívám, že mnoho lidí má chybně za to, že arbitráže jsou vždy levnější než soudní řízení. Není tomu tak, zvláště zhruba poslední dekádu – vysoké náklady se staly velkým problémem praxe mezinárodních arbitráží. Čím je to způsobeno? Po několika dekádách vývoje se mezinárodní arbitráž vyvinula ve skutečně komplexní postup. V mnoha ohledech se stále vice přibližuje běžnému soudnímu řízení. Typickým příkladem je vytváření dokumentů – tento samotný proces přináší oběma stranám značné náklady. Takže už neplatí, že je arbitráž vždy levnější než soudní řízení.

A platí alespoň stále, že jsou arbitráže rychlejší?

Musím říci, že ne. Kvůli své komplexnosti může v současné době trvat arbitrážní řízení velmi, velmi dlouho. Četl jsem nějaké statistiky, které uváděly, že běžný případ zabere 18 až 24 měsíců. Myslím si, že to mají strany docela štěstí. Některé případy mohou být delší. Nemůžete brát jako dané, že arbitráž je vždy rychlejší.

Je arbitráž a ostatní ADR vhodné a efektivní ve všech druzích sporů? Nebo jsou některé spory vyloženě nevhodné?

Dle mého v obchodních sporech vždy záleží na specificích daného případu a na zájmu Vašeho klienta.

V určitých případech, zvláště těch týkajících se duševního vlastnictví, dochází k tomu, že jedna strana ohrožuje či zasahuje do práv druhé strany. To, co v tento okamžik potřebujete, je soudní rozhodnutí, způsob, jak zastavit probíhající zásahy do Vašich práv. Jedním z problémů mezinárodních arbitráží je to, že získat a následně vymáhat nějaký druh předběžného opatření, je obtížné.

To znamená, že je pro Vás lepší zvolit si soudní řízení, protože takto se můžete obrátit na soud a obdržet rozhodnutí, které je vymahatelné.

Jaké jsou současné trendy ADR? Jaká je dle Vašeho názoru jejich budoucnost?

Obecně lze říci, že se ADR soustavně celosvětově vyvíjejí. Vezmeme-li si za příklad Asii, zvláště Čínu, můžeme sledovat výrazný vývoj, ve smyslu rozšíření mediačních center či konsiliačních praxí.

Co se budoucnosti týče, myslím, že to záleží na tom, co strany budou chtít. U arbitráží si vždycky říkáme, že nejhorší vzájemná dohoda je lepší než nejlepší arbitrážní nález. Šetří to čas i peníze. Takže pokud ostatní ADR mohou stranám pomoci tohoto cíle dosáhnout, pak jejich popularita rozhodně poroste. Je to také otázka peněz – ostatní ADR jsou rozhodně levnější než mezinárodní arbitráž.

Jaká úskalí může představovat řešení sporu skrze mezinárodní arbitráž?

Myslím, že riziko leží už v jedné z podstatných vlastností arbitráže, kterou je to, že rozhodčí nález je konečný a závazný. Má to svoje kouzlo, neboť teoreticky může být spor vyřešen velmi rychle.

Zároveň si ale představte, že máte jen jednu příležitost prezentovat svůj případ a pokud nejste spokojen s rozhodčím nálezem, nemáte možnost jakéhokoli opravného prostředku. Takže to je to velké úskalí – máte pouze jednu šanci.

Představují padělky v mezinárodním měřítku ve srovnání s minulostí větší, či menší hrozbu? Proč tomu tak je?

K tomuto nemám žádná přesná data, ale řekl bych, že se to zlepšilo. Myslím, že v raných 80. a 90. letech byly v Číně padělky velkým problémem. Ale zásadním okamžikem byl rok 2000, kdy se Čína stala členem WTO. Od tohoto okamžiku převzala řadu závazků, aby zajistila uznávání duševního vlastnictví, zatímco do té doby neměla žádné.

Od této chvíle vyvíjely čínské soudy, zákonodárci i úředníci značné snahy v boji s padělky. To je také důvod, proč v tomto období vydělaly čínské advokátní firmy spoustu peněz – pomáhaly mezinárodním značkám bojovat proti zásahům do jejich práv.

Přesto ale jistě některé firmy i dále vyrábějí padělky. Proč tomu tak je, když vědí, že mohou být snadno postiženy?

To je dobrá otázka. Hlavní odpověď je zisk. Čína je stále v procesu kapitalizace. Lidé se zoufale snaží vydělat peníze, zbohatnout a změnit svůj život. A nemají jasnou představu o tom, co jim právo umožňuje a zároveň si myslí: „Možná budu mít štěstí a nechytí mě,“. Taková je mentalita Číňanů.

Takže do jisté míry je to psychologický a sociální problém…

Je to sociální problém. Jak se čínská komunistická ekonomika mění na tržní, všichni se snaží urvat příležitost, aby zbohatli a změnili své životy. Jediné, nad čím uvažují je: „Udělám cokoli pro to, abych vydělal peníze, jen mi řekněte jak,“. A opravdu je moc nezajímá duševní vlastnictví jiných společností nebo právní následky. Občas si čtete noviny a vidíte, že lidé vyrábějící padělky ani nerozumí tomu, co udělali špatně, nemají tušení, co je duševní vlastnictví.

Je to jen otázkou času, než se věci zlepší, či existuje způsob, jak lidi naučit způsob fungování právního systému a význam duševního vlastnictví?

Obecně bych řekl, že je Čína na správné cestě. Národní lidové shromáždění přijalo mnoho zákonů a vláda mnoho nařízení, kterými se snaží vymáhat ochranu duševního vlastnictví.

Povědomí lidí o duševním vlastnictví se také výrazně zvýšilo s množstvím případů. Počet vzdělaných lidí se také zvyšuje.

Zároveň bývala situace taková, že lidé neradi chodili k soudu. Nyní je to jiné. Lidé se soudí mnohem častěji než dříve. A pokud si myslí, že jejich právo bylo porušeno, hned vás budou žalovat. Rovněž se v několika posledních letech zlepšilo vymáhání.

Mohou společnosti zásahům do svého duševního vlastnictví předcházet?

Prvním krokem je absolvovat proces registrace patentu či ochranné známky. Je to předpoklad pro to, aby Vaše právo bylo uznáno místní, v tomto případě čínskou, vládou. Advokátní firmy, včetně té mé, pomáhají mezinárodním společnostem registrovat své duševní vlastnictví v Číně.

Musíte si zaregistrovat i své doménové jméno. Řešil jsem jeden případ velmi známé americké firmy, která přišla do Číny a řekla mi: „Naše doménové jméno bylo užíváno nějakou neznámou firmou. Myslíme, že jejich úmysly jsou nekalé, posílají nám emaily a chtějí uhradit nějaké poplatky. Chceme je žalovat,“. V tomto případě americká společnost prohrála, protože své jméno neměli v Číně vůbec registrované.

Jakmile došlo k zásahu do práv, jaký je nejúčinnější způsob ochrany práv duševního vlastnictví?

Ze všeho nejdříve jděte k soudu, abyste získali soudní příkaz, díky kterému zastavíte probíhající zásah. To je vždycky ta první věc, kterou musíte udělat, to je jediný způsob, jak je zastavit. Poté zvažte, zdali se neobrátit na vládu. Myslím si, že vláda, konkrétně odbor vymáhání duševního vlastnictví, bude v mnoha případech ochoten pomoci.

Jsou patentové spory v hi-tech průmyslu časté jen mezi nadnárodní korporací na jedné a místní firmou na druhé straně, či i mezi velkými korporacemi navzájem?

Obojí. Některé velké, obrovské společnosti bojují se sebou navzájem. A některé malé firmy, dokonce i start-upy, vstoupí do sporu s velkou společností, která měla ukrást jejich nápad.

Jaká je Vaše rada pro zlepšení a zefektivnění ochrany duševního vlastnictví v mezinárodním měřítku?

Myslím si, že právní systém v této oblasti je poměrně rozvinutý. V současnosti existuje množství úmluv a systémů ochrany práv. Takže si myslím, že důležité je prosazování toho, co už máme. Na úrovni normotvorby si vystačíme s tím, co máme. Je to skutečně na místních vládách, jak dovedou implementovat a plnit své závazky podle těchto mezinárodních úmluv. Klíčem je vymahatelnost.


Originální článek naleznete na: http://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/rozhovor-arthur-ma-klicem-je-vymahatelnost

Hülle: Zemanem domluvené čínské investice? Dopadne minimum

Jitka Hanusová, Roklen24, 2. srpna 2016

Jací jsou Číňané obchodníci? Jak je přečíst a vyjít s nimi? Podle čeho si vybírají, kam investují? Dopadnou domluvené čínské investice v Česku? Průměrný Číňan neví, kde Česko leží, univerzitní student na mapě nenajde ani třeba Francii. Má v Číně Česká republika skutečně skvělé jméno? I o tom hovoří pro Roklen24, Tomáš Hülle.

Originální rozhovor naleznete na: http://roklen24.cz/a/ipUvL/hulle-zemanem-domluvene-cinske-investice-dopadne-minimum

Rozhovor: Tomáš Hülle o Prague Summer School a obchodních stycích s Čínou

Hana Treutlerová, Právní prostor, 14. července 2016

„Nápad se zrodil paradoxně na druhé polovině světa v Šanghaji v době, kdy jsem tam žil. Nejlepší business a nejlepší nápady vznikají při nahodilých příležitostech, a tak tomu bylo i v tomto případě,“ uvádí Mgr. Tomáš Hülle k tomu, jak vznikla Prague Summer School, jedna z největších letních škol ve střední Evropě, jejíž je zakladatelem.

Hulle-rozhovor_Treutlerova

Kdy a jak se zrodil nápad pořádat v české metropoli Prague Summer School?

S jedním z mých významných partnerů jsme seděli na snídani, když nadhodil možnost vymyšlení letního programu. Já se toho chytnul a řekl, proč ho neudělat trochu jinak, než to dělají všichni ostatní na světě. Z toho vznikla hlavní myšlenka, v rámci které jsme dostali obrovskou volnost. Tento člověk nám následně velice pomohl i se samotnými začátky v Číně a dokázal zprávu o tom, že děláme něco unikátního, prodat čínským univerzitám.

Jak se člověk dostane k takovým kontaktům?

Myslím si, že nejméně úspěšní jsou paradoxně lidé, kteří se snaží na networking tlačit. To znamená, že nejlepší kontakty vznikají nesmírně přirozeně. Ve chvíli, kdy někdo na někoho tlačí kupříkladu během oběda či společenské události, nikdy žádný pořádný business neudělá. Co se týče networkingu, já jsem dostal už během univerzity velice zajímavé příležitosti v rámci různých mezinárodních projektů, účasti na jednáních Spojených národů, publikační činnosti a mnoha letních škol. Během těchto projektů si člověk budoval základní kontakty, se kterými se spřátelil. Ti ho následně představili dalším lidem, na které navazovali další a další.

S Čínou jsem se dal dohromady přes dva kontakty, které jsem poznal zcela nahodile. Jedním z nich je člověk, kterého jsem poznal, když jsem působil právě ve Spojených národech ve Vídni. Po jednom ze zasedání jsme se bavili a zjistili jsme, že máme podobnou agendu a podobné projekty. Následně mě pozval do Šanghaje, abych tam působil jako poradce Šanghajské rozhodčí komisi. Druhým kontaktem byl děkan jedné z největších škol v Číně – University of Science and Technology, který přijel do ČR rozšiřovat síť a reputaci univerzity.

Přijde mi, že v akademické obci v ČR nedokáže mnohdy nikdo takové příležitosti dostatečně ocenit a pracovat s nimi. Já mu tehdy jako jediný věnoval čas. V tu dobu jsem ještě pracoval v Hospodářských novinách, takže jsem s ním trávil dost času při rozhovorech apod. On mě v návaznosti na to pozval na „svou“ univerzitu, abych tam přednášel o duševním vlastnictví. V té době jsem za sebou měl už nějaké zkušenosti s přednášením v USA. Do Číny jsem přijel na kratší dobu, ze které se lehce vyklubal rok. Poznal jsem spoustu lidí nejen z businessu, ale i akademické sféry a advokacie. Čína je v tomhle dost specifická, má výhoda byla v tom, že jsem tam měl své zázemí, díky kterému jsem se dostal mnohem dále. Pokud Vás v Číně představí člověk dalšímu člověku, už to něco znamená. Je to znamení toho, že vás „bere“, považuje vás za svého přítele. Takovým vějířovým způsobem se rozšiřovaly i ty mé kontakty.

Co je hlavním motivem a cílem Prague Summer School?

Hlavní cíl je obtížné definovat. Je jich několik a mění se postupem času. Když jsem letní program vytvářel, hlavním cílem bylo vytvořit něco, co bude přesně tím, co studenti potřebují ve chvíli, kdy dokončí školu. Jelikož jsem byl zrovna čtyři roky po škole, když vznikal první ročník PSS, tak jsem měl pocit, že přesně vím, co jsem potřeboval čtyři roky zpátky. Co mi chybělo, co jsem nevěděl a co jsem si měl uvědomit. A potom je zde také ta čistě materiální část, který by měla pomoci člověku získat zaměstnání. S postupem času, jak rostl program (a dosud vyrostl ve zřejmě největší vzdělávací program mezi střední/východní Evropou a Čínou), měnil se i cíl. Ve chvíli, kdy máte v ČR cca 120 Číňanů, kteří tu studují a absolvují stáže, začnou se o to zajímat korporace, ambasády, ministerstva a spousta dalších lidí a organizací. Cíl se poté promítá i do toho, že všem těm lidem chcete pomoci i v rámci jejich vlastních projektů. Společnosti za námi například chodí a ptají se, jestli nemáme nějaké alumni, kteří by jim pomohli s rozvojem businessu. Tak se PSS stalo platformou, která pomáhá mezi oběma zeměmi podporovat projekty napříč sektory.

Když si vezmu motiv, osobně rád dělám věci tak, jak věřím, že by dělány být měly. Ta motivace je především v tom mít obrovskou volnost vytvořit něco, co chcete a jak chcete. To je to úžasné. Hlavně když máte předchozí zkušenost z korporátní sféry, kde máte přesná pravidla a mantinely.

PSS se od ostatních letních škol odlišuje zejména výběrem lektorů, každoročně zde vystupují naprosté špičky z oboru. Na koho se studenti mohou těšit letos?

Dva nejvýznamnější hosté budou z podnikatelského sektoru. Největší osobností bude nejspíše pan Gao Xiqing, který je jedním z nejvýznamnější finančníků Číny. Je to člověk, který dlouhá léta řídil největší investiční fond spravující čínské státní peníze. Tento člověk je legendou nejen v rámci čínského prostředí, ale i toho světového. Vystupoval například i ve filmu Too Big to Fail jako jedna z významných osobností během světové finanční krize. Mít takového člověka tady je úžasné. Vedle toho tady máme další skvělé osobnosti. Přijede například i maďarský miliardář Gábor Bojár. Po revoluci jako jeden z prvních v Maďarsku vytvořil soukromou firmu Graphisoft, což je významná IT firma. Je to člověk, o kterém natočily velké reportáže například CNN a BCC. Stal se světovou hvězdou.

Vedle toho tu budou zástupci velkých společností, kteří se budou do programu v menší či větší míře zapojovat průběžně. Bude tu také významná skupina čínských profesorů, kteří přijedou v pozdější části programu. Je to výběr z cca 15 čínských elitních univerzit.

Jak těžké je takovéto osobnosti „nalákat“?

Prakticky nemožné. Pokud nemáte kontakt, který dotyčného velmi dobře zná, horko těžko někoho získáte. Z Číny je to potom naprosto nemožné. V Číně se musíte znát napřímo nebo být podpořen doslova blízkým přítelem osobnosti.

Která z témat PSS považujete v kontextu současného světového dění za nejaktuálnější a proč?

To je poměrně jednoduché. Když si vezmeme, co se stalo minulý čtvrtek (23. června, pozn. red.) s Velkou Británií. Hned v pondělí ráno další týden jsme tu měli Lukáše Kovandu, českého ekonoma a komentátora, který svou přednášku věnoval do velké míry právě Brexitu.

Jak vnímají Číňané současnou situaci v EU?

Záleží. Určitě se tomu v Číně v novinách vyjádřili a ještě vyjádří, většinou takovým událostem věnují stránku či dvě v médiích. Je důležité si také uvědomit, že Čínská vláda má obrovsky zainvestováno například v rámci státních dluhopisů v Evropě. Do Číny se to tedy určitě situace promítne. Otázkou je, jak moc problém znají studenti a nakolik mu rozumí. V největších čínských metropolích jsou studenti samozřejmě vzdělanější, něž v provinčních městech. Asi každý bude vědět, že Velká Británie opouští EU, ale jaké dopady to bude mít, vědět nemusí.

Mezi partnery je celá řada předních advokátních kanceláří. Čím je pro ně letní škola zajímavá?

Záleží, co advokátní kancelář dělá a jak se zapojuje, ale zpravidla každý cítí z čínského trhu obrovský potenciál. Partnerství funguje většinou tak, že kanceláře nám pomáhají s výukou, stážemi a třeba i s finančním zajištěním. Během roku se jim snažíme pomoci na oplátku zase my, a to nejenom s Čínou, ale často i s domácí agendou. Pokud například následně cestují pracovně do Číny, čekají tam na ně často studenti, co byli v Praze, a pomáhají jim s orientací a kontakty.

Jsou však i nepsané přidané hodnoty, které se často těžko vysvětlují. Mnohé kanceláře nám říkají, že když jim přijde nový stážista, je najednou úplně jiná atmosféra. Vnese jim tam nový element, který obohatí celý kolektiv. Samozřejmě máme i spoustu eventů v průběhu PSS, které jsou z hlediska kontaktů pro advokátní kanceláře opravdu zajímavé, jelikož se snažíme systematicky pracovat s různými segmenty podnikatelské komunity tak, aby se navzájem všichni obohacovali a vytvářelo to synergické efekty.

Čím může být naopak zajímavá stáž v těchto AK pro studenty, kteří se PSS účastní – co by jim měla přinést?

Automatický předpoklad je, že nikde nedělají paradoxně na klientské práci. To určitě nejde, protože to neumí a doba je krátká na to, aby se to naučili. Očekává se, že pochopí, jak funguje advokátní prostředí. Student si sedne do kanceláře a začne vnímat, že tam je nějaká knihovna, marketing, že jsou klienti atd. Ty věci jsou extrémně intenzivní. Uvědomění si skutečné reality je ta hlavní přidaná hodnota, kterou by měli získat. Co se týče legal skills, zadávají se jím třeba rešerše, překlady, vždy se pro ně něco najde. Více se ale vždy naučí ten student, než advokátní kancelář. Nestanovujeme striktní podmínky ohledně toho, co by měli dělat, ale říkáme, co očekáváme. Tu přidanou hodnotu si uvědomí většinou jen někteří lidé, kteří jsou zpravidla seniornějšími partnery. Několikrát jsem naopak už narazil na komentáře mladších advokátů a koncipientů, kteří vůbec nechápou, proč ti stážisti v té kanceláři jsou, že pro ně musejí vymýšlet práci. Ti senioři uvažují daleko více do budoucna a mají dlouhodoběji vizi.

Největší část studentů je každoročně z Číny. Jak vnímají Českou republiku, Prahu? Máte od nich nějakou zpětnou vazbu i ve vztahu k PSS?

O ČR většinou před cestou nevědí nic. Ve chvíli, kdy studenti přiletí, je to úplně o něčem jiném. Když se podívají na oblohu, jsou naprosto ohromeni, jak je krásná, protože v Číně se najde jen velice málo dní v roce, když je možné ji vůbec vidět. Nemusím asi zmiňovat historické bohatství ČR, hlavně tedy Prahy, které je pro turisty tak zajímavé.

Jsem v kontaktu i s některými studenty z let minulých, kteří mi píšou, že jim PSS otevřela „bránu“ do světa. Dostáváme však výjimečně i opačné reference, které nám říkají, co by se dalo vylepšit. Letos třeba chceme, aby přednášející studentům jednoznačněji vysvětlovali a zdůrazňovali, jak úzký je vztah businessu a práva. To si mnozí z nich neuvědomují. Člověk, kterému je dvacet let většinou ví, že existují společnosti jako Apple a Huawei, ale neuvědomuje si ty další spojitosti. Zpětné vazby dostáváme i na jednotlivé přednášející, a ty na základě toho selektujeme a z programu vyřazujeme, což dle mého chybí například na českých univerzitách.

Jak se dle Vašeho názoru v posledních letech rozvíjejí česko-čínské vztahy? Je jim nakloněn právní rámec, resp. “nálada” ve společnosti?

Vztahy se určitě zlepšují po oficiální politické linii. To, že se ČR přibližuje Číně více a více, působí i pozitivně na čínské obyvatele, jelikož najednou vidí, že jejich nejvýznamnější osoba, čínský prezident, jel do „nějaké“ České republiky. Z pohledu pozornosti to určitě pomáhá. Navzdory tomu, jaká byla negativní zpětná vazba na návštěvu čínského prezidenta, pozitivně na mě zapůsobilo to, jak byla tato návštěva zvládnuta naší vyjednávací stranou. Podle informací, které mám ze samotných jednání, dokázali naši vyjednavači poměrně překvapivě ustát tlak na některé věci, které měly či neměly být podepsány. Hodnota „podnikatelských dohod“, které byly uzavřeny, je však otázkou.

Vnímáte z prezidentské pozice v Česko-čínském podnikatelském fóru (Czech China Entrepreneurs Forum) či pozice rozhodce v China International Economic and Trade Arbitration Commission nějaké zásadní odlišnosti, resp. zvyklosti, doprovázející obchodování s čínskými partnery?

Během jednání s čínskými partnery musíte být připraveni na spoustu věcí a umět zachytit drobné a zpravidla téměř neviditelné nuance. Čínský partner vám nikdy neřekne nic napřímo, ale z toho, jak se tváří a co říká, musíte vydedukovat, jak to celé vnímá a co si myslí. To jsou většinou věci, které získáte praxí. Já jsem se už tolikrát spálil a ztratil tolik kontaktů kvůli tomu, že jsem nedokázal udržet „tvář“. Je to o spoustě dalších věcí, nejen o tom toho partnera párkrát pozvat na oběd. Často však přemýšlím spíše nad podobnostmi. Tím je především to, jak se chováme ke svým business partnerům. Myslím si, že Češi jsou v tomhle poměrně loajální a důvěryhodní. Když něco slíbí, většinou to i dodrží. Mají i menší tendenci přehánět. Stejně jako Číňané.

Čím myslíte, že mohou být české firmy pro čínské partnery atraktivními? 

Upřímně, čínské straně je úplně jedno, jestli to bude polská, německá nebo maďarská firma. Hlavní je pro ně produkt a kvalita vztahu.

Možná je na takovou otázku ještě příliš brzy, ale co chystáte v rámci PSS do dalších let? Kde ji za několik let vidíte?

Plánů je poměrně hodně a je otázka, s čím půjdeme dál. Potenciál spolupráce v oblasti vzdělání je mezi ČR a Čínou nekonečný. V Číně je vzdělání prioritou. Pokud by se měla tamější rodina zadlužit, aby poskytla svým dětem vzdělání, bez mrknutí oka to udělají. V tuto chvíli jsme extrémně silní, co se týče univerzitních studentů práv a jsme silní i v oblasti studentů businessu. Určitě se tedy budeme snažit využít i dalšího potenciálu univerzit, se kterými spolupracujeme. Obrovskou příležitostí jsou také seniorní manažeři, kteří třeba nemají tolik zkušeností se západem, kolik by mít měli. Jak moc intenzivně se ale budeme věnovat dalším segmentům nejsme ještě pevně rozhodnuti.

Existuje oblast v čínské společnosti, kterou bychom se u nás mohli inspirovat?

V ČR by to bylo zřejmě dlouhodobé uvažování, ať už v politickém nebo podnikatelském kontextu. Dokázat následně vizi udržet, to je to nejtěžší. Je to abstraktní koncept, který se těžko realizuje, ale Číňanům to jde poměrně dobře.


Originální článek naleznete na: http://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/rozhovor-tomas-hulle-pss-cina

Analytik: Do Číny se necpe jen Zeman a Sobotka, naši sousedé se také snaží

Václav Kopecký, Reflex, 15. června 2016

Česko není jedinou zemí ve střední Evropě, která v poslední době usiluje o hlubší spolupráci s Čínou, řekl před cestou premiéra Bohuslava Sobotky do Číny analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Václav Kopecký. Poměrně časté kontakty na nejvyšší politické úrovni dokládají, že Česká republika věnuje vztahům s Pekingem velkou pozornost, v některých oblastech však spíš dohání ostatní země. Evropským státům by se podle jeho slov vyplatilo, kdyby v námluvách s Čínou postupovaly společně.

2649184_

Prioritní postavení Číny v rámci české zahraniční politiky opakovaně zdůraznil nejen český prezident Miloš Zeman, ale i česká vláda. Potvrzením této skutečnosti v poslední době byla například návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga letos v březnu. Hlavní snahou Česka je využít možnosti ekonomické spolupráce. Z již uzavřených dohod je patrné, že česko-čínské partnerství nese ovoce hlavně ve strojírenských oborech, zdravotnictví, finančnictví nebo cestovním ruchu. Mluví se také o zájmu Pekingu o know-how v oblasti sportu, kromě fotbalu se Číňané zajímají také o umění českých hokejistů nebo biatlonistů.

“Česká republika v posledních letech zařadila vztahy s Čínou mezi své priority, což charakterizuje i jejich velkou intenzitu. Česká republika je v této oblasti skutečně velmi aktivní a investuje do vztahů s Čínou velké množství času a politického kapitálu,” komentoval dynamiku česko-čínských vztahů Kopecký. Upozornil však, že je zatím předčasné hodnotit konkrétní ekonomické dopady a je otázkou, zda se Praze tyto investice vrátí.

V některých případech již jsou výsledky aktivního přístupu k Číně viditelné. Loni byla v Praze otevřena pobočka čtvrté největší čínské banky Bank of China. V září loňského roku zahájila provoz první pravidelná letecká linka mezi Prahou a Pekingem. Kopecký v této souvislosti podotkl, že Česko dohání ostatní státy regionu, které si fází více či méně intenzivních líbánek s Čínou prošly. Například v Maďarsku Bank of China otevřela svou pobočku mnohem dříve v roce 2003.

“O roli finančního a dopravního centra usilují i další země (například Polsko), takže se nesporně jedná o konkurenční prostředí,” poznamenal analytik. Spíše než soutěžení by však státům doporučil spolupráci. “Evropské státy by se měly snažit více kooperovat, protože jednotlivě mají vůči Číně výrazně slabší vyjednávací pozici,” dodal.

Premiér Sobotka odlétá na návštěvu Číny ve středu. Na programu má řadu bilaterálních jednání s čínskými představiteli a zúčastní se také jednání platformy 16+1, do níž patří šestnáct zemí střední a východní Evropy a Čína. Sobotka byl v Číně naposledy loni v listopadu.


Originální článek naleznete na: https://www.reflex.cz/clanek/zpravy/72094/analytik-do-ciny-se-necpe-jen-zeman-a-sobotka-nasi-sousede-se-take-snazi.html

Čínský drak zatím na vysněnou kořist v Česku nedosáhl

David Tramba, Dotyk Byznys, 4. dubna 2016

Čínský kapitál proniká stále více do české ekonomiky, na velký úlovek typu Unipetrolu si však musí ještě počkat. Při příležitosti návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga se skupině CEFC podařilo získat poloviční podíl v J&T Bance, strojírny ŽĎAS, prodejce zájezdů Invia a pražský fotbalový stadion Eden. Ve stopách CEFC přicházejí na nákupy do Česka i další investoři.

Je bezpečné mít peníze v bance ovládané Číňany? To je otázka, která možná trochu vyděsí mnohé klienty J&T Banky. Finanční ústav zaměřený na bohatou klientelu, dlouhodobě ovládaný slovenskými miliardáři Ivanem Jakabovičem a Jozefem Tkáčem, totiž bude brzy z poloviny kontrolován čínským investorem.

drak

Čínská podnikatelská skupina CEFC, jejíž pražskou pobočku řídí bývalý ministr obrany Jaroslav Tvrdík spolu s bývalou šéfkou České pošty Marcelou Hrdou, totiž ve středu 30. března podepsala dohodu, díky které navýší svůj podíl v mateřské J&T Finance Group z necelé desetiny na rovných 50 procent.

Loni zahájené čínské akviziční tažení po českých zemích tedy značně nabralo na intenzitě. Jen ovládnutí poloviny J&T Banky vyjde CEFC celkem na 26,5 miliardy korun. Další miliardy korun pak vydá – často společně s dalším čínským partnerem – za žďárské železárny ŽĎAS, prodejce zájezdů Invia.cz a majoritu v pražském fotbalovém stadionu Eden.

Zatím se hraje jen o vliv

Aktuální nákupy navazují na první vlnu transakcí, které CEFC podepsala na podzim loňského roku. V té době si pořídili značně nesourodou směs aktiv zahrnující fotbalový klub Slavia Praha, majoritu v Pivovarech Lobkowicz, menšinové podíly ve vydavatelství Empresa Media a leteckém dopravci Travel Service i několik honosných paláců v centru Prahy.

„Osobně si myslím, že se jedná o první vlnu investic, které nebude nikdo hodnotit ekonomicky, ale spíše vlivově. Po jejich provedení by měla následovat další vlna, která bude hodnocena ekonomicky a strategicky,“ domnívá se šéf Česko-čínského podnikatelského fóra (CCEF) Tomáš Hülle.


Druhá vlna čínských nákupů v ČR

Přehled firemních odkupů podepsaných ve středu 30. března na česko-čínském fóru v Praze na Žofíně

CEFC navýší svůj podíl v J&T Finance Group z původních 9,9 na 50 procent, což vychází na 840 milionů eur (22,7 miliardy korun). Zbylých 50 procent si ponechají Ivan Jakabovič a Jozef Tkáč.

CEFC kupuje od investiční skupiny Rockaway Capital vedené Jakubem Havrlantem 90procentní podíl v prodejci zájezdů Invia.cz. Jedná se o obchod za 2,3 miliardy korun.

CEFC spolu s Hengfeng Bank kupují za 1,95 miliardy korun české podniky ŽĎAS a TS Plzeň. Původním vlastníkem byla slovenská skupina Železiarne Podbrezová byznysmena Vladimíra Sotáka.

Beijing Municipal Road and Bridge Group s CEFC odkoupí 70procentní podíl v pražském fotbalovém stadionu Eden a postaví zde Národní fotbalový stadion. Celkem se jedná o projekt za 1,35 miliardy korun.

Yihai Group investuje přes čtvrt miliardy korun do revitalizace nevyužitých lázeňských budov ve Františkových Lázních.


Mimo záznam lze často zaslechnout názor, že Číňané poněkud naivně skupují firemní „ležáky“, o něž nemá nikdo z dobře informovaných domácích byzysmenů zájem. A pokud soutěží s dalšími zájemci, jako tomu bylo v případě podniku ŽĎAS, tak podávají vyšší cenové nabídky.

Tomáš Hülle je podobného názoru. „Mám pocit, že nakupují za příliš vysoké peníze projekty, které jsou veřejně známé a z různých důvodů pro lokální podnikatele nezajímavé,“ uvedl Hülle pro Dotyk Byznys.

Svou roli v nákupní smršti má bezesporu jak pročínská politika prezidenta Miloše Zemana, tak i dlouhodobé pracovní nasazení šéfa česko-čínské obchodní komory Jaroslava Tvrdíka. V prostředí byznysu však převažuje názor, že Číňané mají rostoucí obavy z vývoje tamní ekonomiky a snaží se převést část volného kapitálu do stabilizovaných evropských zemí. To je prý hlavní důvod, proč nakupují rychle a zdánlivě bezhlavě.

Logiku by měla koupě Unipetrolu

Na první pohled totiž nemá postup čínského investora příliš logiku. CEFC China Energy Company, jak zní celý název holdingu se sídlem Šanghaji, se orientuje na hlavně oblast ropného průmyslu, petrochemie a plynárenství, v menší míře také na bankovní či jiné finanční služby.

Zaměření CEFC na ropný byznys dokládá i transakce z prosince loňského roku, kdy Číňané koupili od kazachstánského státního holdingu KazMunayGaz 51procentní podíl v jeho zahraniční divizi. Pod ni spadá rumunská ropná rafinerie s kapacitou pět milionů tun ročně a zhruba tisícovka čerpacích stanic v různých evropských zemích.

Logickým terčem zájmu čínské skupiny by tedy měl být jediný zpracovatel ropy v Česku, holding Unipetrol, případně státem vlastněný distributor paliv Čepro. Tady však Číňané mají prozatím smůlu – jmenované firmy nejsou na prodej.

Do první zmíněné firmy proniknou šanghajští investoři aspoň nepřímo. Skupina investorů navázaná na skupinu J&T skoupila v minulých letech téměř čtvrtinu akcií Unipetrolu. Jistý vliv v českém rafinerském byznysu by tak CEFC získat mohla.


Profil skupiny CEFC

Založil ji v roce 2002 byznysmen Jie Ťien-ming, který dodnes zůstává nejvyšším manažerem skupiny. Funkci prezidenta CEFC má Čchen Čchiou-tchu.

Podle posledních známých čísel z roku 2014 vykázala tržby 34,7 miliardy dolarů (830 miliard korun), zisk 561 milionů a výši aktiv 8,4 miliardy dolarů.

CEFC se zaměřuje hlavně na trh s ropou, plynem a petrochemickými produkty. Aktivně chce vstoupit do těžebních projektů v Rusku a africkém Čadu.

Vlastnická struktura CEFC je značně nepřehledná, podle analýzy serveru Hlídacípes.org zde většinu drží dvě neprůhledné firmy; pětiprocentní podíl vlastní Jie Ťien-ming.


Žádným tajemstvím není v prostředí byznysu ani zájem CEFC proniknout do Energetického a průmyslového holdingu (EPH), případně některé jeho části. Třetinový akcionář a šéf EPH Daniel Křetínský sice hledá nové investory, ale Číňany do „své“ firemní skupiny nechce vpustit. „Každopádně můžeme vyloučit, že by oním strategickým investorem byla CEFC nebo jiná čínská entita,“ uvedl již v lednu mluvčí EPH Daniel Častvaj.

Už i Číňané jdou do daňových rájů

Nárůst čínských investic v Česku je realitou, kterou potvrzuje aktuální studie analytické firmy Bisnode. Podíl čínských vlastníků na základním kapitálu českých firem během loňského roku vzrostl více než dvojnásobně – z 2,77 na 5,83 miliardy korun. Značný podíl na tom měla skupina CEFC a její nákupy podílů v J&T Bance, Pivovarech Lobkowicz i fotbalové Slavii.

Skutečný rozsah čínských aktivit na tuzemském trhu je však větší. Část firem totiž Číňané ovládají nepřímo prostřednictvím firem registrovaných v daňových a legislativních rájích typu Lucemburska a Kypru. Platí to v případě výrobce autodílů SaarGummi Czech, brněnské továrny na plynové turbiny Ekol a nově i provozovatele solárních elektráren Energy 21.

Právě Energy 21 je důkazem, že velké obchody je možné uzavírat i bez požehnání prezidentů obou zemí. Fond China CEE Investment v lednu odkoupil Energy 21 od původního vlastníka, investiční skupiny Mid Europa Partners. Dostal se tím k portfoliu fotovoltaických elektráren v Česku o celkovém výkonu 61 megawattů. Kupní cena nebyla zveřejněna, jednalo se však řádově o miliardy korun.

Nejsme až moc servilní?

Názory na čínskou expanzi v tuzemském byznysu se různí. Někteří z toho mají viditelnou radost. „Jestliže jsem odhadoval, že objem čínských investic v tomto roce bude 45 milard korun, hluboce jsem se zmýlil. Je to jen na tento rok 95 miliard, ale samozřejmě, že investice jdou i opačným směrem,“ prohlásil v minulém týdnu prezident Miloš Zeman.

Čínské akvizice českých firem však přestavují jen zlomek z částky zmiňované prezidentem Zemanem. Objemově jsou vyšší různé dohody a memoranda o budoucí spolupráci či založení společných podniků, ty se však často nacházejí ještě ve fázi vyjednávání.

Řada kritiků varuje, že jsme vůči totalitnímu režimu v Pekingu až moc servilní. „Každopádně je potřeba vnímat Čínu jako důležitého obchodního partnera, ale zároveň je také nutné vnímat, že Čína vyznává jiné hodnoty, než na kterých je postaveno naše západní společenství. Proto je nutné velmi pečlivě posuzovat každou investici, která z Číny do Evropské unie směřuje,“ varuje bývalý diplomat Petr Kolář, který se dnes angažuje v Iniciativě pro evropské hodnoty.

Podle Koláře bychom si měli dobře rozmyslet, zda Číňany pustíme do strategických odvětví, jakými jsou energetika, IT, telekomunikace, ale i média. Podobně jako jiní komentátoři též Kolář upozorňuje na fakt, že Číňané jen málokdy u nás zakládají nové firmy a vytvářejí další pracovní místa. Pozitivní dopad na českou ekonomiku by mělo hlavně uvolnění bariér při vstupu na čínský trh, pokud se jej exportéři dočkají.

Až příliš nevyrovnaný obchod

Z prvního pohledu na statistiky o česko-čínské obchodní výměně je zřejmé, že je s tím potřeba něco udělat. Čína je dnes s 13procentním podílem druhým největším importérem do Česka, jen loni objem dodávek narostl o více než čtvrtinu na 464 miliard korun. Velký podíl spotřební elektroniky, oděvů, obuvi a hraček v českých obchodech nese značku „Made in China.“

Český vývoz do nejlidnatější země světa byl v minulém roce desetkrát menší. Aspoň částečnou změnu by mohla přinést memorandum o vzájemné spolupráci mezi Českou exportní bankou a Čínskou rozvojovou bankou, jež má usnadnit dodávky na východ Asie. „Český vývoz do Číny by se tak mohl v horizontu několika málo let přinejmenším zdvojnásobit,“ uvádí Miloš Welser, vedoucí oddělení Speciální projekty České exportní banky.

Zájem o expanzi českým exportérům nechybí. V loňském průzkumu mezi členy Svazu průmyslu a dopravy odpověděla jedna šestina oslovených, že má zájem s Čínou obchodovat. V praxi však  české podniky často narážejí na byrokratické bariéry i nesolidní jednání tamních obchodních partnerů.

Na hodnocení je dnes brzy

Velikonoční návštěva čínského prezidenta čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze je úspěchem české vlády a diplomacie, i když pachuť z útoků agresivních Číňanů na poklidné demonstranty s tibetskámi vlajkami jen tak nezmizí. Ale až čas ukáže, zda se dostaví vytoužený nárůst dodávek českého zboží a technologií na čínský trh.


Jiná, a přesto podobná Čína

Tomáě Hülle, Hospodářské noviny, 29.března 2016

  • Pokud chcete uspět v Číně, je třeba udělat toto rozhodnutí pečlivě a následně se mu plně odevzdat.
  • Oproti dalším expanzím i projektům zde totiž o to více platí, že Číně jako trhu je třeba věnovat úplně všechnu možnou energii.
  • Jen tehdy existuje šance, že by se mohla ještě vrátit.

Liší se nějak čínský podnikatel od českého? Nijak zásadně. A bude se ptát na politickou situaci? Prakticky nikoli. Výše zmíněné si myslím navzdory tomu, že při přípravě tohoto textu právě sedím na letišti a v zavazadle mám spoustu materiálů o chování při podnikání v Číně, desítky vizitek dalších úspěšných přátel dobrých přátel a vynikající pocit z toho, že jsem opět uzavřel několik dalších dohod při večeřích se svými čínskými partnery u báječných italských těstovin. Je paradoxní, jak odlišně někteří vnímají Čínu, a přitom tato země a její podnikatelé nejsou ve všem tak odlišní. Ba právě naopak se dá hledat spousta podobností. K tomu je třeba proniknout přes úvodní nepochopení. To přitom není založeno na nedůvěře (historická), ale zejména na tom, že si každý vyhodnocuje obchod zcel odlišně.

wei qi

Trpělivost a vynikající „čtení“ vašich partnerů je v Číně základem čehokoli.


Na jednom z nedávných jednání jsem získal podobnou zkušenost. Tradičně se konalo na “186. podlaží” jedné z nejluxusnějších restaurací v Hongkongu a menu se skládalo z deseti tradičních čínských chodů. (Navzdory své přímé zkušenosti už ze zhruba 30 rozličných čínských měst a mnoha provincií jsem stále z toho menu znal přibližně polovinu jídel.) Večeřel jsem se svým velmi dobrým přítelem a obchodním kolegou. Navzdory tomu jsme první dvě hodiny strávili rozhovorem o rodinách, cestování, krizi kapitálových trhů a vůbec budoucnosti Číny a čínského podnikání. O samotném podnikání v podstatě nepadlo v první polovině večera ani slovo a až ve druhé při doprovodu vynikajícího vína se řeč svedla na konkrétní projekty a naši spolupráci. V podstatě to nakonec kopíruje i většinu mnoha dalších jednání, která s železnou pravidelností v Číně vedu. Trpělivost a vynikající “čtení” vašich partnerů jsou základem čehokoli.

Dobrý partner, spolehlivý přítel

I z tohoto důvodu se na mne kupříkladu nedávno obrátil jeden velice seniorní manažer s konkrétní nabídkou akvizice v České republice. Jeho hlavní argument zněl: “Známe se dobře už tři roky. Nikdy jsi nás a naši skupinu do ničeho netlačil a my díky tobě už hodně dobře víme o této firmě (záměrně anonymizuji z důvodu mlčenlivosti). Bylo by možné ji společně koupit?” Takto se projevuje v praxi tzv. koncept tváře (mien-c’/mianzi) a přátelství (jou-i/youyi).

Tento příběh potvrzuje, že v Číně vše funguje zcela odlišně, ale zároveň trochu podobně. Čísla vždy musí sedět, ovšem do byznysu se jde až v momentě, kdy svého partnera pečlivě znáte a víte, co od něj čekat. Proto jsem nikdy nešel do spojenectví s firmami s podivnou strukturou, které v Číně dobře neznají ani zkušení podnikatelé. Je to nadmíru riskantní. Takových firem je přitom neskutečné množství a dokážou se chlubit hodně dobrými financemi k utrácení.

Co Čína kupuje?

Zda dojde k ekonomickým problémům Číny a čínských firem, obrovsky záleží na tom, jak využijí svá značně tučná bankovní konta a peníze na nich uložené. A zde právě nastává klíčový problém, který si mnoho západních firem neuvědomuje. Za prvé, v Číně je neuvěřitelné množství šarlatánů, kteří nabízejí vzdušné zámky a modré z nebe každé firmě, jež se přizná k zájmu expandovat do zahraničí. Je třeba dokázat svoji hodnotu. Za druhé, Čína a čínské firmy nakupují strategicky. Obdobné platí i pro strategické společné podniky (joint ventures) a jejich zakládání. Po určité době a mnoha rozmluvách odhalí každý opakující se vzorce toho, co například čínské investiční fondy chtějí.

Pokud tedy člověk dokáže spočítat první a druhé dohromady, odhalí, kde je příležitost pro růst. Není to ale snadné, neboť to spolkne obrovské množství prostředků a času. Není to jako “skórovat” v USA, kde můžete dělat byznys po dvou večeřích a představení na správném večírku za předpokladu, že dokážete prokázat svá čísla.

V Číně je přístup k dělání byznysu opačný, a navzdory tomu podobný díky tomu, že i čínské firmy si dokážou spočítat hodnotu a přeplácejí za situace, kdy je pro ně konkrétní projekt ze strategického pohledu naprosto klíčový. Nebo jsou-li firmy pod takovým vlivem státu, že ten jim nějakým způsobem ztrátu na projektu kompenzuje, protože má o zapojení do něj obrovský zájem. Propojení státu a firem je v Číně mimořádně silné. Klíčovou otázkou tedy spíše je, zda jde pouze o častou komunikaci mezi vedením společnosti a státem, nebo také o možnost státu činit za firmy nepřímo rozhodnutí. A to navzdory tomu, že nemá ve firmě vlastnické podíly. Jedná se v podstatě o absolutní formu networkingu.

Co Číňané chtějí

Na jaký typ projektů či firem se tedy při obchodování s čínskými partnery zaměřit? Aktuálně je nejsilnější poptávka zejména po technologických (neplést s IT), zdravotnických a distribučních firmách a tradičně o projekty a firmy v oblasti finančnictví, energetiky a dopravní infrastruktury. V těchto oblastech se dělají obchody neskutečně snadno a je třeba jen mít vytvořenu dostatečnou síť přátel a mít projekty, jež mají silný podnikatelský příběh. Další příležitostí je rovněž segment nemovitostí, kde se často opakují dva vzorce: diverzifikace financí, a tedy investiční nákupy, nebo výstavba gigantických nemovitostních projektů. Nemovitostních projektů o dostatečné velikosti i pro čínský kapitál je však v Evropě dnes naprosté minimum.

Nedávno jsem seděl s vysoce postaveným bankéřem z největšího asset management fondu v pevninské Číně a hovořili jsme o tom, co můžeme v následujících měsících a letech společně udělat. Setkání bylo konvenčně společenské se všemi tématy, která jsem už zmínil. Hned příští den jsem ovšem obdržel standardní západní e-mail s přesným popisem projektů, do nichž by jejich společnost se mnou okamžitě šla. On sám se mi přitom zaručil, že dokáže tyto projekty prohnat skrze představenstvo firmy.

Nejsem si jistý, nakolik dokážou tento příměr ocenit tradiční nefinanční podnikatelé, ale pro výrobní firmy platí v podstatě obdobné. Je třeba mít vizi a cíl, důvod, proč má zahraniční firma zájem o partnerství, a dokázat, kde je její soutěžní výhoda ve srovnání s konkurencí. Následně přijdou obvyklé otázky typu: Proč právě čínský partner a proč nyní? Pokud ale dokáže podnikatel neformálně a bez většího tlaku vysvětlit všechny body s elegancí krasobruslaře, má obrovskou šanci na vynikající byznys. Už se nemusí obávat toho, že by jej jeho partner podvedl. Dokáže-li tedy dodržet své slovo a dostát svým závazkům.

Není třeba připomínat klasickou obchodní formuli, že marketingové přehánění a schopnost prodat svůj produkt jsou jedna věc, ale na druhé straně této tenké hranice už stojí nesplněný slib a lež, které se v podnikání nikdy neodpouští.

Chybami se člověk učí

Nikdo není bez vrásek, které mu způsobily jeho vlastní chyby. Podnikatelé se musí často rozhodovat na základě intuice. Nejúspěšnější je ten, kdo dokáže získat co nejvíce informací před rozhodnutím a následně se jeho intuice skloubí i se štěstím. Udělal jsem v Číně spoustu chyb, které spočívaly zejména ve špatném odhadu osobnosti nebo příliš rychlém přístupu k příležitosti. Rychlost rozhodování a vůle jít za cílem jsou běžně vnímány jako největší devízy podnikatelů. Nikoli však v Číně, a pokud si má čtenář tohoto článku něco odnést, tak právě toto.

Nevěřím na krátkodobé vztahy a rychlá řešení. Člověk nikdy nezbohatne rychle a nevybuduje impérium během pár večerů s císaři podnikání. V Číně to platí dvojnásob. Pokud chce někdo uspět, je třeba udělat toto rozhodnutí pečlivě a následně se mu plně odevzdat. Oproti dalším expanzím i projektům zde totiž o to více platí, že Číně jako trhu je třeba věnovat úplně všechnu možnou energii. Jen tehdy existuje šance, že by se mohla ještě vrátit.


Článek napsal Tomáš Hülle pro Hospodářské noviny, originál je k dispozici zde.