S Googlem přichází třetí informační revoluce. Je zásadnější než ta průmyslová, říká vizionář Gábor Bojár

Marek Hudema, Hospodářské noviny, 15. srpna 2016

Právě jsme na počátku ohromné revoluce, říká maďarský podnikatel a vizionář Gábor Bojár. “Říká se, že jsme na prahu třetí průmyslové revoluce, ale ve skutečnosti je to mnohem víc, třetí informační revoluce. A informační revoluce měly na vývoj lidstva větší vliv než průmyslová revoluce,” prohlašuje zakladatel společnosti Graphisoft, jejíž program ArchiCAD zná většina architektů na světě.

14123994_10208261017737686_304654089_o

Bojár byl nedávno v Praze jako host vzdělávacího programu Prague Summer School, který je určen zejména pro zahraniční studenty práva a obchodu.

Třetí informační revoluce

Podle Bojára k první informační revoluci došlo zhruba před 40 tisíci lety, když lidé začali mluvit. “Říká se, že lidé se stali silnějšími než jakékoliv zvíře, protože začali používat nástroje. Ale lidé začali vyrábět nástroje, protože byli schopni přenášet informace. I zvířata si vyměňují informace, dokonce spolu mluví. Ale neznám zvíře, které by bylo schopné dát jinému zvířeti tak sofistikovanou informaci, jako že když vezmeš tenhle druh kamene a uhodíš do něj určitým způsobem tímhle druhem kamene, bude ostrý, pokud do něj uděláš díru a dáš ho na dřevo, bude z něj oštěp.”


GÁBOR BOJÁR (63)

Vynálezce architektonického softwaru ArchiCAD, ve kterém se dnes navrhuje nejvíc budov na světě. Vystudoval fyziku na Univerzitě Loránda Eötvöse v Budapešti a pak pracoval v maďarském Geofyzikálním institutu. V roce 1982 založil firmu Graphisoft, která prodávala a vyvíjela program ArchiCAD. Svůj podíl v ní prodal v roce 2006 německé společnosti Nemetschek. V současné době stále působí v Graphisoftu jako předseda představenstva, ale neúčastní se každodenního řízení firmy. V roce 2010 založil v Budapešti školu Aquincum Institute of Technology, kde se snaží pomoci mladým maďarským manažerům. V Budapešti postavil sochu Steva Jobse, zakladatele firmy Apple, který je jeho vzorem. Vedení Applu pomohlo Graphisoftu v začátcích a mimo jiné právě manažeři Applu poradili Bojárovi, aby začal dělat software i pro jejich konkurenci, systém Windows.

Podle Bojára to zrychlilo vývoj člověka jako druhu. Před šesti tisíci lety následovala další informační revoluce, když se lidé naučili psát, uchovávat informace bez lidského nositele. Následovala informační exploze.


“V knihovně ve starověké Alexandrii bylo přes milion knih. Problém byl ale v tom, jak v této záplavě najít požadovanou informaci,” uvádí Bojár. “Nyní dochází ke třetí informační revoluci, týkající se vyhledávání informací a jejich organizace, činí je přístupnými.”

Přispělo k tomu rozšíření osobních počítačů, které demokratizovaly přístup k počítačům podobně jako knihtisk přístup k tištěnému slovu. “John von Neumann vynalezl architekturu počítače, která se používá dodnes, proto, aby usnadnil složité výpočty. Vynalezl ale něco většího. Podobal se Kolumbovi, který si myslel, že objevil cestu do Indie, ale našel nový kontinent,” říká Bojár.

Další vyvinuli vyhledávací stroje a programy, jako třeba Google. “Vyhledávače přinesou další revoluci a budou stále inteligentnější,” tvrdí. Je ale podle něj těžké odhadnout, jak bude tento nový svět vypadat.

Stejně jako vynálezci písma netušili, že nakonec pomohou vybudovat mnohem větší říše, než bylo možné stvořit a ovládat bez písma, informační revoluce podle něj napomáhá globalizaci a nese s sebou i některé problémy. Třeba to, že je nutné zavést globální politickou kontrolu a regulaci, protože v opačném případě budou světu dominovat globální firmy, jako je třeba právě Google, a to podle Bojára nemusí být pro společnost nutně dobré.

Úspěch Graphisoftu

Sám využil nástupu prvních osobních počítačů. V sedmdesátých letech minulého století pracoval pro maďarský Geofyzikální institut. “Udělali jsme program pro geofyziky, který fungoval na ruském sálovém počítači Minsk 32. Zjistil jsem ale, že na Západě se prodávaly programovatelné kalkulačky a že podstatná část našeho programu může pracovat i na nich. Bylo to to, co geologové v terénu potřebují,” vzpomíná. “Pochopil jsem, že vývoj jde směrem k menším počítačům.” A začal malé počítače pašovat ze Západu do tehdy ještě socialistického Maďarska. V roce 1982, když úřady povolily soukromé firmy, založil Graphisoft.

O sedm let později měl slušný podíl na trhu architektonických programů − jeho ArchiCAD fungoval na počítači McIntosh od firmy Apple. “Novináři na Západě se mě ptali, jak je to možné v komunistické zemi, kde nebyl přístup ke kapitálu, technologiím a trhu. Bylo to ale snadné, protože v oblasti technologií je boj hlavně o talenty. Maďarsko byla uzavřená země, a tak bylo možné snadno získat ty nejlepší lidi,” říká. Navíc mu pomohlo to, že Apple s ním chtěl spolupracovat. Americká firma totiž ve svých začátcích měla zájem na tom, aby ukázala, že její stroj je užitečný.

Graphisoft byl podle Bojára úspěšný, protože se snažil vštípit svým technikům respekt k běžným uživatelům, kteří dělají chyby a nemají inženýrské vzdělání.

Společnost vstoupila na burzu a v roce 2006 ji koupila německá společnost Nemetschek, která za ni zaplatila zhruba 100 milionů eur. Bojár je sice stále ve vedení firmy, ale působí už jen jako poradce, nikoliv manažer.

“V Silicon Valley jsem se naučil, že když firma dosáhne určité velikosti, zakladatel není ta nejvhodnější osoba, která by ji měla vést,” říká. “Většinou je to podnikatel se sny a je netrpělivý. A netrpělivost není ve velké firmě dobrá.”

Dnes se věnuje přednáškám a propagaci firmy. V Maďarsku má technologický park a v Budapešti založil Aquincum Institute of Technology. Školu, která je podle něj spojnicí mezi vědou a byznysem a kam jezdí studenti z prestižních amerických univerzit a zároveň tam zdarma studují mladí Maďaři.

Bojár se podle vlastních slov snaží naučit studenty to, co mu pomohlo v podnikání, a vychovat mladou generaci maďarských podnikatelů. “Úspěšní podnikatelé v důchodu v USA se snaží něco vrátit společnosti. Třeba založí nadaci. Já si myslím, že je to příliš jednoduché, lepší než peníze je dát k dispozici vědomosti,” říká. Další firmu už založit nechce, podle něj by nebyla tak úspěšná jako Graphisoft.

Originální článek naleznete na: http://archiv.ihned.cz/c1-65400590-s-googlem-prichazi-revoluce

Advertisements

Rozhovor: Arthur Ma – Klíčem je vymahatelnost

Jan Hoferek, Právní prostor, 15. srpna 2016

Jaká jsou specifika a úskalí mezinárodních arbitráží? Jsou vždy optimálním řešením sporu? Jak lépe nejlépe chránit duševní vlastnictví a jaká je čínská mentalita? O tom všem a mnohém další byla řeč s Arthurem Maem, partnerem čínské advokátní kanceláře DaHui, který se jako jeden z přednášejících představil na letošním ročníku Prague Summer School.

Arthur-Ma

Jaká je podle Vás největší výhoda mezinárodních arbitráží ve srovnání se soudním řízením?

Myslím, že páteří mezinárodní arbitráže je Newyorská úmluva z roku 1958, neboť je to jediný dokument přijatý více než 150 zeměmi, který umožňuje globální provádění arbitrážních rozhodnutí. V soudním řízení, pokud země neuzavřely bilaterální smlouvu, nemáte do značné míry možnost vymáhat soudní rozhodnutí jednoho státu v jiném státě. Princip mezinárodního veřejného práva je, že svrchovanost všech zemí je stejná. A v oblasti vymáhání soudních rozhodnutí žádná mezinárodní úmluva není.

Takže, pokud se mě zeptáte, důvod, proč se mezinárodním arbitrážím v několika posledních dekádách dařilo, je Newyorská úmluva. Vymahatelnost je to, na čem záleží.

Je toto také důvodem, proč společnosti upřednostňují mezinárodní arbitráže, nebo to lze spíše přičítat úspoře nákladů?

Liší se to případ od případu. Nemyslím si, že existuje univerzální odpověď na otázku, jestli je mezinárodní arbitráž vždy preferovaným způsobem řešení mezinárodních sporů. A jako praktikující právník musím říci, že skutečně záleží na konkrétním případu. Pro každou transakci musíte na míru vytvořit zvláštní mechanismus řešení sporů.

Co se nákladů týče, musím upřímně říci, že se domnívám, že mnoho lidí má chybně za to, že arbitráže jsou vždy levnější než soudní řízení. Není tomu tak, zvláště zhruba poslední dekádu – vysoké náklady se staly velkým problémem praxe mezinárodních arbitráží. Čím je to způsobeno? Po několika dekádách vývoje se mezinárodní arbitráž vyvinula ve skutečně komplexní postup. V mnoha ohledech se stále vice přibližuje běžnému soudnímu řízení. Typickým příkladem je vytváření dokumentů – tento samotný proces přináší oběma stranám značné náklady. Takže už neplatí, že je arbitráž vždy levnější než soudní řízení.

A platí alespoň stále, že jsou arbitráže rychlejší?

Musím říci, že ne. Kvůli své komplexnosti může v současné době trvat arbitrážní řízení velmi, velmi dlouho. Četl jsem nějaké statistiky, které uváděly, že běžný případ zabere 18 až 24 měsíců. Myslím si, že to mají strany docela štěstí. Některé případy mohou být delší. Nemůžete brát jako dané, že arbitráž je vždy rychlejší.

Je arbitráž a ostatní ADR vhodné a efektivní ve všech druzích sporů? Nebo jsou některé spory vyloženě nevhodné?

Dle mého v obchodních sporech vždy záleží na specificích daného případu a na zájmu Vašeho klienta.

V určitých případech, zvláště těch týkajících se duševního vlastnictví, dochází k tomu, že jedna strana ohrožuje či zasahuje do práv druhé strany. To, co v tento okamžik potřebujete, je soudní rozhodnutí, způsob, jak zastavit probíhající zásahy do Vašich práv. Jedním z problémů mezinárodních arbitráží je to, že získat a následně vymáhat nějaký druh předběžného opatření, je obtížné.

To znamená, že je pro Vás lepší zvolit si soudní řízení, protože takto se můžete obrátit na soud a obdržet rozhodnutí, které je vymahatelné.

Jaké jsou současné trendy ADR? Jaká je dle Vašeho názoru jejich budoucnost?

Obecně lze říci, že se ADR soustavně celosvětově vyvíjejí. Vezmeme-li si za příklad Asii, zvláště Čínu, můžeme sledovat výrazný vývoj, ve smyslu rozšíření mediačních center či konsiliačních praxí.

Co se budoucnosti týče, myslím, že to záleží na tom, co strany budou chtít. U arbitráží si vždycky říkáme, že nejhorší vzájemná dohoda je lepší než nejlepší arbitrážní nález. Šetří to čas i peníze. Takže pokud ostatní ADR mohou stranám pomoci tohoto cíle dosáhnout, pak jejich popularita rozhodně poroste. Je to také otázka peněz – ostatní ADR jsou rozhodně levnější než mezinárodní arbitráž.

Jaká úskalí může představovat řešení sporu skrze mezinárodní arbitráž?

Myslím, že riziko leží už v jedné z podstatných vlastností arbitráže, kterou je to, že rozhodčí nález je konečný a závazný. Má to svoje kouzlo, neboť teoreticky může být spor vyřešen velmi rychle.

Zároveň si ale představte, že máte jen jednu příležitost prezentovat svůj případ a pokud nejste spokojen s rozhodčím nálezem, nemáte možnost jakéhokoli opravného prostředku. Takže to je to velké úskalí – máte pouze jednu šanci.

Představují padělky v mezinárodním měřítku ve srovnání s minulostí větší, či menší hrozbu? Proč tomu tak je?

K tomuto nemám žádná přesná data, ale řekl bych, že se to zlepšilo. Myslím, že v raných 80. a 90. letech byly v Číně padělky velkým problémem. Ale zásadním okamžikem byl rok 2000, kdy se Čína stala členem WTO. Od tohoto okamžiku převzala řadu závazků, aby zajistila uznávání duševního vlastnictví, zatímco do té doby neměla žádné.

Od této chvíle vyvíjely čínské soudy, zákonodárci i úředníci značné snahy v boji s padělky. To je také důvod, proč v tomto období vydělaly čínské advokátní firmy spoustu peněz – pomáhaly mezinárodním značkám bojovat proti zásahům do jejich práv.

Přesto ale jistě některé firmy i dále vyrábějí padělky. Proč tomu tak je, když vědí, že mohou být snadno postiženy?

To je dobrá otázka. Hlavní odpověď je zisk. Čína je stále v procesu kapitalizace. Lidé se zoufale snaží vydělat peníze, zbohatnout a změnit svůj život. A nemají jasnou představu o tom, co jim právo umožňuje a zároveň si myslí: „Možná budu mít štěstí a nechytí mě,“. Taková je mentalita Číňanů.

Takže do jisté míry je to psychologický a sociální problém…

Je to sociální problém. Jak se čínská komunistická ekonomika mění na tržní, všichni se snaží urvat příležitost, aby zbohatli a změnili své životy. Jediné, nad čím uvažují je: „Udělám cokoli pro to, abych vydělal peníze, jen mi řekněte jak,“. A opravdu je moc nezajímá duševní vlastnictví jiných společností nebo právní následky. Občas si čtete noviny a vidíte, že lidé vyrábějící padělky ani nerozumí tomu, co udělali špatně, nemají tušení, co je duševní vlastnictví.

Je to jen otázkou času, než se věci zlepší, či existuje způsob, jak lidi naučit způsob fungování právního systému a význam duševního vlastnictví?

Obecně bych řekl, že je Čína na správné cestě. Národní lidové shromáždění přijalo mnoho zákonů a vláda mnoho nařízení, kterými se snaží vymáhat ochranu duševního vlastnictví.

Povědomí lidí o duševním vlastnictví se také výrazně zvýšilo s množstvím případů. Počet vzdělaných lidí se také zvyšuje.

Zároveň bývala situace taková, že lidé neradi chodili k soudu. Nyní je to jiné. Lidé se soudí mnohem častěji než dříve. A pokud si myslí, že jejich právo bylo porušeno, hned vás budou žalovat. Rovněž se v několika posledních letech zlepšilo vymáhání.

Mohou společnosti zásahům do svého duševního vlastnictví předcházet?

Prvním krokem je absolvovat proces registrace patentu či ochranné známky. Je to předpoklad pro to, aby Vaše právo bylo uznáno místní, v tomto případě čínskou, vládou. Advokátní firmy, včetně té mé, pomáhají mezinárodním společnostem registrovat své duševní vlastnictví v Číně.

Musíte si zaregistrovat i své doménové jméno. Řešil jsem jeden případ velmi známé americké firmy, která přišla do Číny a řekla mi: „Naše doménové jméno bylo užíváno nějakou neznámou firmou. Myslíme, že jejich úmysly jsou nekalé, posílají nám emaily a chtějí uhradit nějaké poplatky. Chceme je žalovat,“. V tomto případě americká společnost prohrála, protože své jméno neměli v Číně vůbec registrované.

Jakmile došlo k zásahu do práv, jaký je nejúčinnější způsob ochrany práv duševního vlastnictví?

Ze všeho nejdříve jděte k soudu, abyste získali soudní příkaz, díky kterému zastavíte probíhající zásah. To je vždycky ta první věc, kterou musíte udělat, to je jediný způsob, jak je zastavit. Poté zvažte, zdali se neobrátit na vládu. Myslím si, že vláda, konkrétně odbor vymáhání duševního vlastnictví, bude v mnoha případech ochoten pomoci.

Jsou patentové spory v hi-tech průmyslu časté jen mezi nadnárodní korporací na jedné a místní firmou na druhé straně, či i mezi velkými korporacemi navzájem?

Obojí. Některé velké, obrovské společnosti bojují se sebou navzájem. A některé malé firmy, dokonce i start-upy, vstoupí do sporu s velkou společností, která měla ukrást jejich nápad.

Jaká je Vaše rada pro zlepšení a zefektivnění ochrany duševního vlastnictví v mezinárodním měřítku?

Myslím si, že právní systém v této oblasti je poměrně rozvinutý. V současnosti existuje množství úmluv a systémů ochrany práv. Takže si myslím, že důležité je prosazování toho, co už máme. Na úrovni normotvorby si vystačíme s tím, co máme. Je to skutečně na místních vládách, jak dovedou implementovat a plnit své závazky podle těchto mezinárodních úmluv. Klíčem je vymahatelnost.


Originální článek naleznete na: http://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/rozhovor-arthur-ma-klicem-je-vymahatelnost

Hülle: Zemanem domluvené čínské investice? Dopadne minimum

Jitka Hanusová, Roklen24, 2. srpna 2016

Jací jsou Číňané obchodníci? Jak je přečíst a vyjít s nimi? Podle čeho si vybírají, kam investují? Dopadnou domluvené čínské investice v Česku? Průměrný Číňan neví, kde Česko leží, univerzitní student na mapě nenajde ani třeba Francii. Má v Číně Česká republika skutečně skvělé jméno? I o tom hovoří pro Roklen24, Tomáš Hülle.

Originální rozhovor naleznete na: http://roklen24.cz/a/ipUvL/hulle-zemanem-domluvene-cinske-investice-dopadne-minimum

Rozhovor: Tomáš Hülle o Prague Summer School a obchodních stycích s Čínou

Hana Treutlerová, Právní prostor, 14. července 2016

„Nápad se zrodil paradoxně na druhé polovině světa v Šanghaji v době, kdy jsem tam žil. Nejlepší business a nejlepší nápady vznikají při nahodilých příležitostech, a tak tomu bylo i v tomto případě,“ uvádí Mgr. Tomáš Hülle k tomu, jak vznikla Prague Summer School, jedna z největších letních škol ve střední Evropě, jejíž je zakladatelem.

Hulle-rozhovor_Treutlerova

Kdy a jak se zrodil nápad pořádat v české metropoli Prague Summer School?

S jedním z mých významných partnerů jsme seděli na snídani, když nadhodil možnost vymyšlení letního programu. Já se toho chytnul a řekl, proč ho neudělat trochu jinak, než to dělají všichni ostatní na světě. Z toho vznikla hlavní myšlenka, v rámci které jsme dostali obrovskou volnost. Tento člověk nám následně velice pomohl i se samotnými začátky v Číně a dokázal zprávu o tom, že děláme něco unikátního, prodat čínským univerzitám.

Jak se člověk dostane k takovým kontaktům?

Myslím si, že nejméně úspěšní jsou paradoxně lidé, kteří se snaží na networking tlačit. To znamená, že nejlepší kontakty vznikají nesmírně přirozeně. Ve chvíli, kdy někdo na někoho tlačí kupříkladu během oběda či společenské události, nikdy žádný pořádný business neudělá. Co se týče networkingu, já jsem dostal už během univerzity velice zajímavé příležitosti v rámci různých mezinárodních projektů, účasti na jednáních Spojených národů, publikační činnosti a mnoha letních škol. Během těchto projektů si člověk budoval základní kontakty, se kterými se spřátelil. Ti ho následně představili dalším lidem, na které navazovali další a další.

S Čínou jsem se dal dohromady přes dva kontakty, které jsem poznal zcela nahodile. Jedním z nich je člověk, kterého jsem poznal, když jsem působil právě ve Spojených národech ve Vídni. Po jednom ze zasedání jsme se bavili a zjistili jsme, že máme podobnou agendu a podobné projekty. Následně mě pozval do Šanghaje, abych tam působil jako poradce Šanghajské rozhodčí komisi. Druhým kontaktem byl děkan jedné z největších škol v Číně – University of Science and Technology, který přijel do ČR rozšiřovat síť a reputaci univerzity.

Přijde mi, že v akademické obci v ČR nedokáže mnohdy nikdo takové příležitosti dostatečně ocenit a pracovat s nimi. Já mu tehdy jako jediný věnoval čas. V tu dobu jsem ještě pracoval v Hospodářských novinách, takže jsem s ním trávil dost času při rozhovorech apod. On mě v návaznosti na to pozval na „svou“ univerzitu, abych tam přednášel o duševním vlastnictví. V té době jsem za sebou měl už nějaké zkušenosti s přednášením v USA. Do Číny jsem přijel na kratší dobu, ze které se lehce vyklubal rok. Poznal jsem spoustu lidí nejen z businessu, ale i akademické sféry a advokacie. Čína je v tomhle dost specifická, má výhoda byla v tom, že jsem tam měl své zázemí, díky kterému jsem se dostal mnohem dále. Pokud Vás v Číně představí člověk dalšímu člověku, už to něco znamená. Je to znamení toho, že vás „bere“, považuje vás za svého přítele. Takovým vějířovým způsobem se rozšiřovaly i ty mé kontakty.

Co je hlavním motivem a cílem Prague Summer School?

Hlavní cíl je obtížné definovat. Je jich několik a mění se postupem času. Když jsem letní program vytvářel, hlavním cílem bylo vytvořit něco, co bude přesně tím, co studenti potřebují ve chvíli, kdy dokončí školu. Jelikož jsem byl zrovna čtyři roky po škole, když vznikal první ročník PSS, tak jsem měl pocit, že přesně vím, co jsem potřeboval čtyři roky zpátky. Co mi chybělo, co jsem nevěděl a co jsem si měl uvědomit. A potom je zde také ta čistě materiální část, který by měla pomoci člověku získat zaměstnání. S postupem času, jak rostl program (a dosud vyrostl ve zřejmě největší vzdělávací program mezi střední/východní Evropou a Čínou), měnil se i cíl. Ve chvíli, kdy máte v ČR cca 120 Číňanů, kteří tu studují a absolvují stáže, začnou se o to zajímat korporace, ambasády, ministerstva a spousta dalších lidí a organizací. Cíl se poté promítá i do toho, že všem těm lidem chcete pomoci i v rámci jejich vlastních projektů. Společnosti za námi například chodí a ptají se, jestli nemáme nějaké alumni, kteří by jim pomohli s rozvojem businessu. Tak se PSS stalo platformou, která pomáhá mezi oběma zeměmi podporovat projekty napříč sektory.

Když si vezmu motiv, osobně rád dělám věci tak, jak věřím, že by dělány být měly. Ta motivace je především v tom mít obrovskou volnost vytvořit něco, co chcete a jak chcete. To je to úžasné. Hlavně když máte předchozí zkušenost z korporátní sféry, kde máte přesná pravidla a mantinely.

PSS se od ostatních letních škol odlišuje zejména výběrem lektorů, každoročně zde vystupují naprosté špičky z oboru. Na koho se studenti mohou těšit letos?

Dva nejvýznamnější hosté budou z podnikatelského sektoru. Největší osobností bude nejspíše pan Gao Xiqing, který je jedním z nejvýznamnější finančníků Číny. Je to člověk, který dlouhá léta řídil největší investiční fond spravující čínské státní peníze. Tento člověk je legendou nejen v rámci čínského prostředí, ale i toho světového. Vystupoval například i ve filmu Too Big to Fail jako jedna z významných osobností během světové finanční krize. Mít takového člověka tady je úžasné. Vedle toho tady máme další skvělé osobnosti. Přijede například i maďarský miliardář Gábor Bojár. Po revoluci jako jeden z prvních v Maďarsku vytvořil soukromou firmu Graphisoft, což je významná IT firma. Je to člověk, o kterém natočily velké reportáže například CNN a BCC. Stal se světovou hvězdou.

Vedle toho tu budou zástupci velkých společností, kteří se budou do programu v menší či větší míře zapojovat průběžně. Bude tu také významná skupina čínských profesorů, kteří přijedou v pozdější části programu. Je to výběr z cca 15 čínských elitních univerzit.

Jak těžké je takovéto osobnosti „nalákat“?

Prakticky nemožné. Pokud nemáte kontakt, který dotyčného velmi dobře zná, horko těžko někoho získáte. Z Číny je to potom naprosto nemožné. V Číně se musíte znát napřímo nebo být podpořen doslova blízkým přítelem osobnosti.

Která z témat PSS považujete v kontextu současného světového dění za nejaktuálnější a proč?

To je poměrně jednoduché. Když si vezmeme, co se stalo minulý čtvrtek (23. června, pozn. red.) s Velkou Británií. Hned v pondělí ráno další týden jsme tu měli Lukáše Kovandu, českého ekonoma a komentátora, který svou přednášku věnoval do velké míry právě Brexitu.

Jak vnímají Číňané současnou situaci v EU?

Záleží. Určitě se tomu v Číně v novinách vyjádřili a ještě vyjádří, většinou takovým událostem věnují stránku či dvě v médiích. Je důležité si také uvědomit, že Čínská vláda má obrovsky zainvestováno například v rámci státních dluhopisů v Evropě. Do Číny se to tedy určitě situace promítne. Otázkou je, jak moc problém znají studenti a nakolik mu rozumí. V největších čínských metropolích jsou studenti samozřejmě vzdělanější, něž v provinčních městech. Asi každý bude vědět, že Velká Británie opouští EU, ale jaké dopady to bude mít, vědět nemusí.

Mezi partnery je celá řada předních advokátních kanceláří. Čím je pro ně letní škola zajímavá?

Záleží, co advokátní kancelář dělá a jak se zapojuje, ale zpravidla každý cítí z čínského trhu obrovský potenciál. Partnerství funguje většinou tak, že kanceláře nám pomáhají s výukou, stážemi a třeba i s finančním zajištěním. Během roku se jim snažíme pomoci na oplátku zase my, a to nejenom s Čínou, ale často i s domácí agendou. Pokud například následně cestují pracovně do Číny, čekají tam na ně často studenti, co byli v Praze, a pomáhají jim s orientací a kontakty.

Jsou však i nepsané přidané hodnoty, které se často těžko vysvětlují. Mnohé kanceláře nám říkají, že když jim přijde nový stážista, je najednou úplně jiná atmosféra. Vnese jim tam nový element, který obohatí celý kolektiv. Samozřejmě máme i spoustu eventů v průběhu PSS, které jsou z hlediska kontaktů pro advokátní kanceláře opravdu zajímavé, jelikož se snažíme systematicky pracovat s různými segmenty podnikatelské komunity tak, aby se navzájem všichni obohacovali a vytvářelo to synergické efekty.

Čím může být naopak zajímavá stáž v těchto AK pro studenty, kteří se PSS účastní – co by jim měla přinést?

Automatický předpoklad je, že nikde nedělají paradoxně na klientské práci. To určitě nejde, protože to neumí a doba je krátká na to, aby se to naučili. Očekává se, že pochopí, jak funguje advokátní prostředí. Student si sedne do kanceláře a začne vnímat, že tam je nějaká knihovna, marketing, že jsou klienti atd. Ty věci jsou extrémně intenzivní. Uvědomění si skutečné reality je ta hlavní přidaná hodnota, kterou by měli získat. Co se týče legal skills, zadávají se jím třeba rešerše, překlady, vždy se pro ně něco najde. Více se ale vždy naučí ten student, než advokátní kancelář. Nestanovujeme striktní podmínky ohledně toho, co by měli dělat, ale říkáme, co očekáváme. Tu přidanou hodnotu si uvědomí většinou jen někteří lidé, kteří jsou zpravidla seniornějšími partnery. Několikrát jsem naopak už narazil na komentáře mladších advokátů a koncipientů, kteří vůbec nechápou, proč ti stážisti v té kanceláři jsou, že pro ně musejí vymýšlet práci. Ti senioři uvažují daleko více do budoucna a mají dlouhodoběji vizi.

Největší část studentů je každoročně z Číny. Jak vnímají Českou republiku, Prahu? Máte od nich nějakou zpětnou vazbu i ve vztahu k PSS?

O ČR většinou před cestou nevědí nic. Ve chvíli, kdy studenti přiletí, je to úplně o něčem jiném. Když se podívají na oblohu, jsou naprosto ohromeni, jak je krásná, protože v Číně se najde jen velice málo dní v roce, když je možné ji vůbec vidět. Nemusím asi zmiňovat historické bohatství ČR, hlavně tedy Prahy, které je pro turisty tak zajímavé.

Jsem v kontaktu i s některými studenty z let minulých, kteří mi píšou, že jim PSS otevřela „bránu“ do světa. Dostáváme však výjimečně i opačné reference, které nám říkají, co by se dalo vylepšit. Letos třeba chceme, aby přednášející studentům jednoznačněji vysvětlovali a zdůrazňovali, jak úzký je vztah businessu a práva. To si mnozí z nich neuvědomují. Člověk, kterému je dvacet let většinou ví, že existují společnosti jako Apple a Huawei, ale neuvědomuje si ty další spojitosti. Zpětné vazby dostáváme i na jednotlivé přednášející, a ty na základě toho selektujeme a z programu vyřazujeme, což dle mého chybí například na českých univerzitách.

Jak se dle Vašeho názoru v posledních letech rozvíjejí česko-čínské vztahy? Je jim nakloněn právní rámec, resp. “nálada” ve společnosti?

Vztahy se určitě zlepšují po oficiální politické linii. To, že se ČR přibližuje Číně více a více, působí i pozitivně na čínské obyvatele, jelikož najednou vidí, že jejich nejvýznamnější osoba, čínský prezident, jel do „nějaké“ České republiky. Z pohledu pozornosti to určitě pomáhá. Navzdory tomu, jaká byla negativní zpětná vazba na návštěvu čínského prezidenta, pozitivně na mě zapůsobilo to, jak byla tato návštěva zvládnuta naší vyjednávací stranou. Podle informací, které mám ze samotných jednání, dokázali naši vyjednavači poměrně překvapivě ustát tlak na některé věci, které měly či neměly být podepsány. Hodnota „podnikatelských dohod“, které byly uzavřeny, je však otázkou.

Vnímáte z prezidentské pozice v Česko-čínském podnikatelském fóru (Czech China Entrepreneurs Forum) či pozice rozhodce v China International Economic and Trade Arbitration Commission nějaké zásadní odlišnosti, resp. zvyklosti, doprovázející obchodování s čínskými partnery?

Během jednání s čínskými partnery musíte být připraveni na spoustu věcí a umět zachytit drobné a zpravidla téměř neviditelné nuance. Čínský partner vám nikdy neřekne nic napřímo, ale z toho, jak se tváří a co říká, musíte vydedukovat, jak to celé vnímá a co si myslí. To jsou většinou věci, které získáte praxí. Já jsem se už tolikrát spálil a ztratil tolik kontaktů kvůli tomu, že jsem nedokázal udržet „tvář“. Je to o spoustě dalších věcí, nejen o tom toho partnera párkrát pozvat na oběd. Často však přemýšlím spíše nad podobnostmi. Tím je především to, jak se chováme ke svým business partnerům. Myslím si, že Češi jsou v tomhle poměrně loajální a důvěryhodní. Když něco slíbí, většinou to i dodrží. Mají i menší tendenci přehánět. Stejně jako Číňané.

Čím myslíte, že mohou být české firmy pro čínské partnery atraktivními? 

Upřímně, čínské straně je úplně jedno, jestli to bude polská, německá nebo maďarská firma. Hlavní je pro ně produkt a kvalita vztahu.

Možná je na takovou otázku ještě příliš brzy, ale co chystáte v rámci PSS do dalších let? Kde ji za několik let vidíte?

Plánů je poměrně hodně a je otázka, s čím půjdeme dál. Potenciál spolupráce v oblasti vzdělání je mezi ČR a Čínou nekonečný. V Číně je vzdělání prioritou. Pokud by se měla tamější rodina zadlužit, aby poskytla svým dětem vzdělání, bez mrknutí oka to udělají. V tuto chvíli jsme extrémně silní, co se týče univerzitních studentů práv a jsme silní i v oblasti studentů businessu. Určitě se tedy budeme snažit využít i dalšího potenciálu univerzit, se kterými spolupracujeme. Obrovskou příležitostí jsou také seniorní manažeři, kteří třeba nemají tolik zkušeností se západem, kolik by mít měli. Jak moc intenzivně se ale budeme věnovat dalším segmentům nejsme ještě pevně rozhodnuti.

Existuje oblast v čínské společnosti, kterou bychom se u nás mohli inspirovat?

V ČR by to bylo zřejmě dlouhodobé uvažování, ať už v politickém nebo podnikatelském kontextu. Dokázat následně vizi udržet, to je to nejtěžší. Je to abstraktní koncept, který se těžko realizuje, ale Číňanům to jde poměrně dobře.


Originální článek naleznete na: http://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/rozhovor-tomas-hulle-pss-cina

Čínské firmy si potrpí na to, jak působí na své budoucí partnery,“ říká Tomáš Hülle

Čína a čínští investoři se ve vztahu k České republice skloňují stále častěji. Příkladem může být Šanghajská společnost CEFC, která v tuzemsku letos získala 60procentní podíl ve fotbalovém klubu Slavia Praha nebo část akcií letecké společnosti Travel Service. Hlavním důvodem, proč společnost kupuje česká aktiva, je podle prezidenta fóra Czech China Entrepreneurs   Tomáše Hülleho budování pověsti.

„Čínské firmy si potrpí na to, jakým způsobem jsou viděny v očích svých budoucích a současných partnerů. Musím říct, že ty investice, které zde udělala CEFC se mi libí, ale říkám to s výhradou toho, že neznám ekonomiku za těmi investicemi. To znamená spíše z pohledu zaměření mi smysl určitě dávají,“ řekl Hülle v pravidelném pořadu Tržní okénko hlavnímu ekonomovi finanční skupiny Roklen Lukášovi Kovandovi. Hülle skrze svou organizaci pomáhá největším čínským firmám prosazovat se v České republice.

Opačným směrem, tedy prosadit českou firmu v Číně, pomáhá Hülle v případě, že se jedná o jedinečnou firmu. „Neděláme poradenství, ale opravdu se snažíme konkrétně pomoci s business casem, aby ta firma mohla úspěšně působit v Číně ne za rok ale za 5, 10, nebo 20 let,“ řekl.

Navzdory napjaté ekonomické situaci v Číně, které přihlíží celý svět, vidí Hülle stále v tamním hospodářství několik příležitostí. Podnikatelům, kteří by chtěli proniknout na čínský trh ale nedoporučuje vytyčit si jako hlavní prioritu znalost jazyka. „Ve chvíli, kdy člověk pochopí čínskou mentalitu, kulturu, prostředí, tak je schopný uspět i bez znalosti čínštiny. Co je naprosto klíčové, bez čeho člověk není schopný v Číně nikdy uspět, jsou relevantní partneři, kontakty, osoby, které s tím byznysem pomůžou,“ řekl na rádiu Zet Hülle.

Celý rozhovor si můžete poslechnout zde: http://www.zet.cz/tema/cinske-firmy-si-potrpi-na-to-jak-pusobi-na-sve-budouci-partnery-rika-tomas-hulle-6956

Byznys v Číně je krásný i složitý zároveň

Kdo je Tomáš Hülle?

Tomáš Hülle je prezidentem Czech China Entrepreneurs Fora a současně výkonným ředitelem ve firmě First Eastern. Dříve působil jako právní zástupce ve společnosti Co-Effort, je zakladatelem Prague Summer School on International Bussiness Transactions a přednášejícím na Institutu ekonomických studií na Karlově univerzitě. Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Tomáš se podílel na práci pro UNCITRAL v oblasti internetového obchodování a on-line řešení sporů a je rovněž členem mnoha mezinárodních profesionálních nevládních organizací. V minulosti pracoval pro přední mezinárodní právnické firmy a měl rovněž na starost obchodně právní analýzy v deníku Hospodářské noviny a týdeníku Ekonom. Tomáš byl též pozván, aby přednášel na Arizona State University a John Marshall Law School ve Spojených státech, stejně jako na mnoha dalších univerzitách v Číně, včetně Peking University a Tsinghua University. Je spoluautorem několika knih a mnoha akademických či obchodně analytických článků.

Co byste doporučil českým podnikatelům, než se vydají vstříc čínskému trhu?

Nejlepší je, když měl člověk v dřívějším věku možnost vycestovat a vytvořil si kontakty na místě. Ve chvíli, kdy již podnikáte, je určitě dobré vyzkoušet např. půlroční anabázi. To otevře dveře a v dnešní době není žádným velkým problémem řídit firmu na dálku.

Pak také najít si někoho, kdo v Číně již působí a kdo mě tam pozve. V rámci toho půlroku mi pomůže vybudovat síť kontaktů. Rozhodně nedělat návštěvu na týden. Osobně nevěřím na žádné rychle vytvořené vztahy. Nakonec, nedávné čínské investice v ČR se vytvářely historicky poměrně dlouhou dobu.

Jak najít kvalitního byznys partnera v Číně?

Osobní sympatie a potom kredibilita. V Číně strašně moc znamená představení. To, jakým způsobem to funguje, je úplně jiné. Člověk, který představuje, bere plnou odpovědnost za daný akt. Ve chvíli, kdy se seznámení nepovede, pak představení nebudou spor řešit mezi sebou, ale obrátí se na prostředníka, jenž za to ponese následky.

Co nám můžete říct o čínské komunitě v Čechách?

Vpravdě čísla neznám, nikdo to tuším nespočítal. Nicméně v rámci čínské komunity proběhlo několik pokusů o jakousi koncentraci, ale komunita je pořád rozdrobená do partikulárních skupin a jednotlivců. Důvod je poněkud záhadný, spíše komunikačního rázu. Spojitým bodem by mohla být čínská ambasáda. Obecně mají čínské ambasády často výrazný  vliv v zemích, kde působí.

 

Jak dnes vypadá zastoupení čínských firem v ČR?

Za významné investory můžeme považovat čínského výrobce televizorů Changhong, a potom Shanghaj Maling. Samozřejmě nelze nezmínit CEFC, jež si v současné době ale spíše vytváří na českém trhu postavení. Nepochybuji proto, že o ní bude slyšet ještě v dalších segmentech. A pak určitě investice od společnosti Huawei, která je podle mne i nejúspěšnější dosavadní expanzí. 

V poslední době můžeme číst celou řadu prohlášení o plánovaných vstupech čínských firem na český trh. Jestli sem nakonec vstoupí, je věc druhá. Např. Bank of China byla více méně jistá dávno před tím, než Čínu navštívil prezident Zeman. Již několik let zpět tam existovala jistá „narýsovaná“ linie, kdy bylo jasné, že hodlá vstoupit na východo a středoevropský trh, včetně Prahy.

Co se týče vstupu dalších čínských firem na český trh, tak u nich je vždy potřeba nějaký významnější důvod. Dejme tomu, pokud se bavíme o tom, že by si měli čínští giganti koupit třeba nějaký velký hotel, tak jen kvůli samotné akvizici jim to příliš smysl nedává. Musí to být něco se strategickými parametry. Můžeme se tak bavit o infrastruktuře, energetice či logistice. Což jsou naneštěstí odvětví, jež se v ČR příliš nedělají, či ne v takové velikosti, aby to bylo pro čínské firmy zajímavé. Stejně tak jsou pro Číňany velmi přitažlivé tzv. land mark projekty. Tedy něco, co se postaví, bude to obrovské a uvidí to opravdu každý. V rámci takových projektů vznikají takřka celá města a investují se minimálně stovky milionů eur.

10974751_181372822198810_3848227860548332110_o

Co můžeme čekat v rámci investic od čínských podniků do budoucna?

Číňané jsou oportunisté, řekl bych. Nedá se na to tak kvalitně odpovědět. Čína má obrovské podniky prakticky ve všech odvětvích. Čas od času nás navštíví významný představitel velké čínské firmy, jež vyhlíží strategické podniky v odvětvích, o které je zájem. Např. farmacie, chemie apod. Na druhou stranu je také nutné uvážit, zdali budou jejich současní majitelé ochotni je prodat, mít trpělivost a spolupráci vytvářet. Problém není na čínské straně, tam mám kontakty na nejseniornější osoby v největších firmách, ale naopak v nedostatku skutečně zajímavých projektů na straně české.  

Jak si vedou z vašeho pohledu české firmy v Číně?

Pokud se bavíme o mediálně známých českých firmách v Číně, tak jde v podstatě o takový velký trojlístek – PPF a Home Credit, Škoda Auto a možná ne tolik známá firma Lasvit, ale mnou o to více obdivovaná. V kategorii strojírenských firem se jedná o Vítkovice nebo výrobce tramvají Inekon.  Vedle těchto velkých firem se můžeme bavit o řadě menších firem, o kterých se neví. Nevzbudí totiž číselně takový zájem, ale dokázaly vytvořit unikátní produkt a prorazit. Např. Eyelevel, který dělá design obchodů ve velice intenzivní spolupráci s Nike, nebo třeba Adidas po celé Číně. Stejně tak nelze nezmínit firmu Linet, jež vyrábí zdravotnická lůžka.

S čím tedy české podniky při expanzi nejvíce bojují?

Možná to bude znít jako klišé, nicméně vše je o kredibilním partnerovi. Ve chvíli, kdy máte v Číně kredibilního partnera, kterému věříte, už nepotřebujete vůbec nic. Můžeme se bavit o řadě témat, jako je návrat kapitálu do ČR, založení firem, o licenčních řízeních atd. Nicméně ve chvíli, kdy máte důvěryhodného a silného partnera, tak vám pomůže všechny tyhle náležitosti snadno vyřešit. Podpoří vás svými kontakty, to je alfa a omega byznysu v Číně. Jak říkám, nic než kredibilní partner není důležitější.

Problémem může být u lokálních partnerů arogantní přístup ve vyjednávání. Například ve chvíli, kdy při vyjednávání nabídnete čínskému partnerovi do budoucna velmi nízký podíl, tak se může urazit a z jednání úplně vycouvat.

Čeští podnikatelé mají někdy poněkud zastaralý způsob obchodního vyjednávání, který se dá přirovnat k tomu ruskému – silovému. Snaha přetlačit partnera je v Číně spíše kontraproduktivní. Číňané jsou extrémně o vztazích, o tom jak se při jednání s protistranou cítí. Tzn., několik prvních schůzek se vlastně jedná jen o tom, o čem se bude jednat. Jakmile jedna ze stran začne hned na začátku tlačit svou agendu, tak to často nemá valný úspěch.

Nová (mladší) generace českých podnikatelů má blíže k americkému otevřenému podnikatelskému jednání.  Tzn. keep smiling metoda, kreativní, flexibilní. Tam opět hrozí riziko „otevření se“ příliš brzy a nesprávné interpretace vlažného zájmu, kdy mohou jednání utnout příliš brzo s pocitem frustrace.

V Číně je krásné a zároveň pro řadu podnikatelů složité „dělat byznys“, jelikož se obchodní jednání vedou během večeří, jež trvají až 5 hodin. Za takovou dobu se těžko člověku daří upravovat způsob jednání dle potřeby po celou dobu večeře a při notné dávce alkoholu. Díky tomu dokážou čínští partneři krásně odhadnout osobnost toho druhého a v případě, že se necítí komfortně, ze vztahu vystoupí.  

 

Dočetl jsem se, že se angažujete v rámci fóra Czech China Entrepreneurs. V čem může být tento projekt nápomocný pro české podnikatele? Může být například zdrojem informací?

Já bych řekl, že tento projekt je ještě o krok dále. Protože poradců a konzultantů o Číně je ve skutečnosti celá řada. Nakolik s  takovými informacemi dokážou čeští podnikatelé naložit, je věc druhá. Czech China Entrepreneurs fórum budujeme jako platformu lidí, kteří se osobně znají, a já jsem schopen se podepsat pod jejich kredibilitu. A tento projekt nespočívá v tom, že jim poradíme, ale skutečně pomůžeme s konkrétním projektem. Ve chvíli, kdy jste kupříkladu firma, jež vyrábí řekněme autodílny, a požádáte o pomoc, my projdeme databázi kontaktů a napřímo Vás spojíme s vhodným partnerem. Zajistíme návštěvu a setkání v Číně. Až na základě toho se pak daná firma rozhodne, zda do projektu vstoupí či nikoliv. Zásadní pro mne ale je dokázat si přiznat, když nejsem schopen něco splnit, a říci takovému partnerovi, že to skutečně neumím. Není podle mne nic horšího než nenaplněné sliby.

Stejně tak ve chvíli, kdy na naše pozvání přicestují významní čínští činitelé do Čech, hledáme vzájemnou synergii mezi jimi a českými partnery a snažíme se je představit jenom tam, kde to dává smysl.

Jaké jsou nejzajímavější projekty, které jste v rámci fóra podpořili?

Bohužel jsem v této otázce vázán mlčenlivostí, nicméně obecně můžu říci, že se jedná o dvě kategorie firem. V první řadě pokročilé startupy (10–50 lidí), až po segment největších firem v Česku.

Jak jste vlastně na myšlenku Czech China Entrepreneurs fóra vlastně přišel?

Nedávno jsem seděl s jedním ze svých nejsilnějších čínských kontaktů, jenž mi v Číně velmi pomáhá. A právě společně jsme došli k závěru, že bychom měli pro naše aktivity vytvořit nějakou platformu. Poté mi zabralo přibližně tři čtvrtě roku vše nastartovat tak, aby tam byli partneři a firmy, jednoduše vše potřebné, aby spuštění v únoru 2015 proběhlo úspěšně.  A od té doby fungujeme pro veřejnost a uspořádali jsme již několik eventů.

12087136_181372782198814_7747970223105923713_o.png

Jakého osobního úspěchu v rámci byznysu s Čínou si osobně nejvíc ceníte?

Největším úspěchem byla určitě Prague Summer School, což je v rámci regionu největší akademický projekt společně s Institutem ekonomických studií Karlovy univerzity, kdy nám sem každý rok přijede zhruba 60 studentů z Číny, kteří zde stráví dva měsíce. Studují zde pod dohledem lídrů lokálního byznysu, v podstatě tam nemáme žádné profesory. První tři týdny se tak učí zjednodušeně, jak se dělá byznys, a další čtyři až pět týdnů absolvují stáže v českých firmách. Tento projekt byl natolik úspěšný, že poptávka několikanásobně převyšuje nabídku. Dokážu si představit, že teoreticky by se daly čínských studentů vozit řádově až tisíce.

Autorem článku je Jakub Skála. Rozhovor Tomáš Hülle poskytnul pro časopis MontyRich

Rozhovor s Tomášem Hullem

Rozhovor vyšel 4.3.2015, v publikaci Právní prostor

Mgr. Tomáš Hülle je absolventem Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Během studia působil v pražské pobočce advokátní kanceláře Hogan Lovells a později Schoenherr. Poté pracoval jako vedoucí právní sekce v Hospodářských novinách a následně na té samé pozici pro týdeník Ekonom. V dnešní době přednáší na celé řadě univerzit po celém světě, vede vlastní mezinárodní letní školu a je Of Counselem přední čínské advokátní kanceláře Zhong Lun.

S Tomášem jsme si sedli na kávu hodinu před jeho odjezdem na hory, kde více než ochotně odpovídal na položené otázky.

Jaká je vlastně cesta klasického absolventa české právnické fakulty k tomu, aby přednášel na místech jako je USA nebo Čína?

Je to v podstatě velice jednoduché. Je třeba se nebát, protože budoucnost už dnes leží za našimi hranicemi. Pouze v Praze už se dnes nikdo opravdu úspěšným stát nemůže. Podívejte se na osobnosti typu Tomáše Sedláčka, tudy vede cesta.  S profesorem univerzity v Chicagu udržuji dlouhodobě přátelské vztahy. Jezdí často do České republiky a při každé jeho návštěvě zajdeme na kávu a povíme, si co je nového. Při jedné takové návštěvě jsem dostal nabídku přednášet na jeho univerzitě u příležitosti oslavy výročí Bohemian Lawyers Association of Chicago. Podobných možností jsou ale desítky a stačí se jen po nich dívat.

A co ta Čína?

Stejně jako USA i toto bylo převážně o osobních kontaktech. Do České republiky byl pozván čínský profesor za účelem několika přednášek. Bohužel, jak už to tak bývá, česká akademická obec je velice uzavřená skupina a i přes slíbené oficiální přijetí se mu nikdo pořádně nevěnoval. Nicméně, spolu jsme si opravdu dobře rozuměli, což vyústilo v to, že jsem obdržel otevřenou pozvánku do Číny, že pokud budu mít chuť, můžu kdykoliv přijet působit na jeho škole. A ta jen tak mimochodem patří mezi nejvyhlášenějších 5 škol v celé Číně, takže se nejedná o nějakou neznámou školu. Prostě nabídka, která se neodmítá. Vedle toho se na to navíc nabalilo několik dalších projektů v čínské advokacii. No a samozřejmě, ty kontakty se rozšiřují a nabalují se na sebe a v současné době vyučuji právo nebo pravidelně navštěvuji  již více než dvacet čínských škol. Navíc je na tom nejzajímavější to, že mi to umožňuje se setkávat i s vedoucími osobnostmi v byznysu, advokacii, ale i akademické a veřejné sféře v Číně.

_MG_4760-2
Tomáš Hülle, President CCEF

Když jste zvažoval, zda nabídku přijmout, co rozhodlo?

To je naprosto jednoduché, když se člověk podívá na rozvoj ekonomiky a světa, je zřejmé, kde je budoucnost. Ta už neleží v USA, Velké Británii nebo Německu, ta je v asijských trzích. A ve chvíli, kdy tam není jediný český právník a stejně tak ze střední nebo východní Evropy je jich nepatrně, je jasné, že se tím otevírá nespočet příležitostí. Navíc ti právníci, kteří tam jsou například ze Spojených států, tak bojují o své přežití, protože většinou nemají cit pro asijskou kulturu a musejí si ji dlouho pěstovat.

Co právní systém v Číně? Dá se vůbec k něčemu přirovnat nebo je to právní systém sui generis?

Tak, kdybych byl pouze právní teoretik, určitě bych ho přirovnal ke kontinentálnímu právnímu systému a konkrétně je asi nejbližší německému právu. V praxi to ovšem funguje tak, že Číňané si vyberou část právního systému, který funguje nejlépe. Takže například když právo nekalé soutěže bude dobře upraveno v Německu, převezmou ho z Německa, naopak, kdyby korporátní právo bylo v Německu špatně upraveno, klidně sáhnou po úpravě z Velké Británie, tedy z anglo-amerického právního systému.

Takže tedy kromě bot, aut a hodinek kopírují i právní systémy?

(smích) Ano, přesně tak. Ale, i když to sice zní vtipně, vezměte si, že české právo je prakticky přepsané německé a mezinárodní právo.

Setkal jste se s tolik probíraným omezováním lidských práv a svobody projevu?

V tomto ohledu je evropský pohled na Čínu poměrně jednoznačný. Můj subjektivní pocit je ale takový, že jsem nějaké porušování lidských práv nezaznamenal vůbec žádné. Nejsem naivní, abych si myslel, že k němu vůbec nedochází, ale přinejmenším, v těch místech, kam jsem se dostal, tomu tak nebylo. Svoboda projevu například na akademické půdě nijak omezena není. Jediné, s čím jsem se setkal, je to, že Číňané obecně neradi hovoří o problémových obdobích své historie, jako je například Velký skok, či kulturní revoluce nebo masakru na Náměstí Nebeského klidu v roce 1989.

Co třeba Mao Ce Tung? Je nepochybné, že tento člověk způsobil svým „vedením“ největší hladomor 20. století, drží rekord v ročním poklesu HDP, nepočítaje tisíce vražd svých politických odpůrců. Přesto na něj Číňané nedají dopustit a i v dnešní době ho například mají na všech bankovkách.

Myslím si, že toto je pozůstatek z těch 50. až 70. let. Ta stará generace, která ho zažila, si těžko bude připouštět něco jiného, než to, co jim bylo tolik let opakováno a vtloukáno do hlavy. U těch bych to asi přirovnal k běžným výrokům pana Hadamczika. Dali jsme dva góly, ale dostali jsme jich deset… nevadí… budeme řešit jen to, že jsme dali ty dva góly a těch deset v naší síti nás tolik nezajímá. Prostě, oni si to špatné vůbec nepřipouští, což se není čemu divit. Podobně to má například i Německo s II. světovou válkou a genocidou. Ta mladší generace dnešních třicátníků se dle mého snaží tuto část dějin jednoduše ignorovat  a dívat se raději do budoucnosti. Někde jsem četl, že například v pekingských muzeích není z tohoto období téměř žádný obraz.

Dá se tam domluvit anglicky resp. umíte čínsky?

S čínštinou jsem na tom špatně. Dva roky studuji, ale myslím si, že pro Evropana je nemožné se naučit čínsky na nějaké obchodní úrovni. Takže jednoduchým frázím rozumím, ale vzhledem k tomu, jak je ten jazyk jiný (úplně jiná intonace a výslovnost), i tohle beru za úspěch. Co se angličtiny týče, tak na ulici mám šanci tak 1 %, že najdu někoho, kdo bude rozumět. Na univerzitách už je to lepší, protože studenty tlačí, aby se anglicky naučili, ale je potřeba si uvědomit, že pro ně Číňany je angličtina téměř stejně těžká, jako je pro nás čínština.

Čína je bezpochyby velmoc, a jak jste sám řekl, i budoucnost. Čím to je, že českému obchodu se tam tolik nedaří?

Já si obecně myslím, že české firmy mají problém s nějakou expanzí. Dle mého je málo firem, které se nebojí si jít do Číny nebo i třeba do USA pro peníze. Ty tradiční české společnosti jsou dle mého moc konzervativní a panuje tam jistá konstantnost rozhodování, které postrádá výraznou invenci. Raději tak vyrazí již vytvořeným německým či ruským směrem. Nicméně i v případě, že se pro expanzi na asijský trh rozhodnou, nemají ještě zdaleka vyhráno. Asijská kultura je zcela odlišná. Typickým příkladem je obchodník, který přijede na 14 dní a očekává, že bude mít každý den jednu networkingovou událost a po jedné pracovní cestě začne trvalý business. Realita je taková, že to trvá daleko déle a chce to obrovskou míru trpělivosti. Musíte tam jezdit třeba 3 roky a stále se připomínat, což málokdo vydrží. Nicméně, obchodní vztahy takto navázané jsou zase o to kvalitnější, protože mohou trvat klidně i celý život. V Číně se tradičně rozhoduje podle vztahů s protistranou. Je tak zažitou praxí, že pokud Vás někdo nepředstaví, tak se nikdy nikam nedostanete a nikoho nebudete zajímat ani za situace, kdy budete přinášet nesmírně výnosný obchod.

Za Vámi je bezpochyby celá řada úspěšných projektů. Prozradíte, co plánujete do budoucna?

Mohu prozradit novinku, na které jsem se dohodl před týdnem. Sice ještě musíme doladit detaily, ale stanu se Of counselem jedné ze tří největších advokátních kanceláří v Číně Zhong Lun. Dále jsem začal učit na Institutu ekonomických studií, který dlouhodobě považuji za nejlepší českou ekonomickou školu. Těch plánů je ale samozřejmě mnohem více. Včera jsem měl první přednášku a musím říct, že je to jedna z mála škol, kde se dá vést výuka takovým tím západním stylem, kdy člověk komunikuje celou dobu se studenty a skutečně je hlavním cílem je něco naučit, nikoli jim jen předčítat vlastními slovy knihu

Takže to není monolog ke znuděným tvářím, které jsou osvíceny září z displeje mobilního telefonu?

Přesně tak, měl jsem připravenou prezentaci na 35 slidů a stačili jsme jich probrat 6. Bylo to báječné. Probíhala prostě čilá konverzace a myslím si, že toto by mohl být koncept ke vzdělávání i na právnických fakultách. Z mých 15 anglických přednášek předmětu Mezinárodního řešení sporů já sám vedu 4 a na zbytek jsem pozval nejlepší lidi z praxe, kteří působí v businessovém prostředí. I přestože se jedná většinou o seniorní partnery společností jako je PwC (pozn. red.: Sirshar Qureshi, který vede forenzní oddělení ve 28 zemích světa PwC) nebo třeba Squire Sanders (pozn. red.: Rostislav Pekař zastupující stát v historicky největší investiční arbitráži IPB), byli ochotni přijít zdarma přednášet a obětovat tedy svůj čas fakultě. A nabízí se otázka, proč už toto není na právnické fakultě UK? Tady třeba spatřuji určitý potenciál pro zlepšení, protože běžný akademik nemůže z podstaty skutečnému světu práva příliš rozumět. Je to přitom škoda, protože se mohou oba tyto světy báječně doplňovat.

Vzhledem k tomu, že mezi naše čtenáře patří i studenti, zkuste jim na závěr poradit, jakým způsobem lze dojít k úspěšné a zajímavé kariéře?

Těch cest je milion. Jediné, co mohu poradit, je nebát se příležitostí, opustit své jistoty a třeba i do určité míry zariskovat. I když musím říct, že toto se poslední dobou výrazně zlepšuje, studenti se nebojí cestovat, celá řada z nich studuje na prestižních zahraničních univerzitách. Takové ty klasické glosy jako je „tvrdá práce“ jsou jen prázdná hesla. Tvrdá práce je k ničemu, pokud není vynaložena efektivně a nesměřuje správným směrem. Hlavním úkolem pedagogů by přitom mělo být právě dokázat se správným nasměrováním pomoci a otevírat studentům dveře pro jejich kariéru.

Článek byl publikován na webu Právní prostor, jeho originál je k dipozici zde.